Mně se líbí paní nadlesní, je li kož je túze noblesní. Manžel, poslední leč dělá, ona si čítá, proto je sečtělá, takové ženy, nedozírné ceny, tiché jako pěny, skrývaly se s tím. Já ji chodím potěšiti, hovoříme o knihách. Nemá po okolí, kohokoli sečtělého s kým by mohla snít. A šťastna být vždyť nadlesní se k ní nehodí, a já když uslyším ho dít, tak sbohem dám a rychle spěchám od té ženy abych nebyl přistižený poezii, beletrii, to on nemá rád Příští den ji opět navštívím, příští den ji opět shlédnu. rád bělostnou hučku políbím budem si v básních a románech číst. Když nerozumí slovu já přečtu ji ho znovu. Když slábnou zraky milé já půjčím jim své brýle. Duší spříznění, v ráj změní celičkou lesovnu a její oko její okolí. Když nerozumí slovu já přečtu ji ho znovu Když slábnou zraky milé já půjčím jim své brýle Duší spříznění, v ráj změní celičkou lesovnu a její oko její okolí. Mé srdce stále o ní sní mé srdce o ní stále sní, ach stále sní. Mně se líbí paní nadlesní.
je to z "zapomenuté věci, zapomenutého génia" jak genickaS správně říká k 30 letům existence divadla, jsou třeba věci jako cimrmanova pedagogická kariéra a dopis, který poslal císaři roku 1800, s tím, že by měl buďto odstoupit nebo raději zemřít, kvůli tomu aby si to budoucí studenti mohli lépe zapamatovat - nesetkalo se to s pochopením!
na motivy* Když Divadlo Járy Cimrmana slavilo 30 let své existence, odehráli představení resp. natočili televizní pořad. Část pořadu byla věnována tomu, "co spadlo pod stůl". Tedy tomu, co nebylo nikdy uvedeno, či co bylo z her vytlačeno něčím jiným. Odtud je píseň "Mě se líbí paní nadlesní"
