Video popisuje dění, jak by vypadalo v nepravděpodobné soap opeře. A teď zpátky do reality, kde musíte platit účty, všechny stížnosti na únavu a vyčerpání a roztržitost až demenci doktor ignoruje a jediné, co ho zajímá, je, jestli ujdu 10 km. A když řeknu, že ano, tak mi připomene, že nemá čas něco dál se mnou probírat a na invalidní důchod ať zapomenu. Tak zase zpátky do masomlejnku už víceméně předstírat, že se vůbec orientuju v tom, co tam dělám. A když nevím, tak se na to svého kolegy zeptám asi tak po padesáté, čekajíc, kdy moji neschopnost napráská šéfovi a dá mi to sežrat i s navijákem. A to určitě nezvyšuje stres a frustraci, viďte?
