Oba dva byli souzeni a odsouzeni spravedlivě. Je jisté, že míra
viny obou obžalovaných byla rozdílná, nicméně skutková podstata jejich provinění byla takového rázu, že pro ně neexistoval jiný rozsudek než trest smrti. Kdyby nebylo Čurdovy zrady,
nebyla by jistě odhalena celá síť parašutistických stanic a všech jejich spolupracovníků. Nebyl
by také odhalen úkryt parašutistů v kostele sv. Karla Boromejského v Resslově ulici v Praze.
Pravděpodobně by parašutisté přečkali první nápor německé perzekuce, neboť právě v těch
dnech měli být převezeni z kostela na jiné, bezpečnější místo.
Čurdova pohnutka k přiznání pravděpodobně spočívala ne v peněžité odměně jako takové, ale v beztrestnosti pro jeho rodinu. Jak vyplývá z pamětí H. Pannwitze, Čurda prohlásil,
že svou výpovědí chtěl prokázat službu svým příbuzným a potom se otrávit: „Znovu byla potvrzena zkušenosti, na kterou se vždy měl brát zřetel: agent, i dobrovolně hlásící, může podlehnout panice!“
Kromě této zrady, za kterou přijal peněžitou odměnu, a přivodění zatčení a smrti tolika
lidí se provinil i vojenskou zradou (prozrazení vojenských výcvikových táborů), porušením
přísahy (před odletem do Londýna podepsal prohlášení, že se k akci přihlašuje dobrovolně a
že úkol za každých okolností a ze všech sil splní). Dále byl konfidentem gestapa a pracoval
pro gestapo. Jeho cílené cesty po protektorátu s úkolem zjistit pobyt parašutistů a jejich
vydávání gestapu vzbuzují odpor i dnes.
Gerik byl vinen tím, že porušil vojenskou přísahu, že se nesnažil splnit úkol, který na
sebe vzal dobrovolně a písemně potvrdil, že se bude snažit ze všech sil jej splnit. Dále byl
vinen tím, že se přihlásil policii a že gestapu vyzradil věci vojenského rázu: výcvikové tábory
v Anglii, jména velitelů, parašutistů. Dále byl vinen tím, že pracoval jako konfident pro
gestapo, i když s nedostatečným výsledkem. A nakonec mu přitížilo i to, když uprchl z vězení
krátce po svém zatčení po válce. Naproti tomu se nalezly polehčující okolnosti, že se spolčoval s lidmi, kteří pracovali
nebo chtěli pracovat ilegálně. Navíc byl za tuto činnost zatčen a uvězněn a v koncentračním
táboře se choval přijatelně tím, že údajně rozšiřoval zprávy cizího rozhlasu.Ale ani tyto
skutečnosti nemohly vyvážit fakt, že vyzradil vojenské informace nepříteli.
Dle mého názoru by Gerik možná dostál svého úkolu, nebýt nešťastné shody okolností, které provázely celou skupinu. V jeho případu sehrála svoji roli i jeho vlastní naivita, kdy si
myslel, že přihlášením se na četnické stanici a posléze po výslechu na gestapu bude propuštěn
coby maďarský státní příslušník (pocházel ze slovenského území obsazeného Maďarskem).
Dále on sám ještě během války vypověděl, že po případném osvobození Československa se
mu nic nemůže stát, neboť pachatele atentátu neprozradil. Je však velice pošetilé myslet si, že
by se voják mohl zprostit odpovědnosti za svoje činy a vysvětlit pouze okolnosti a nebýt potrestán. A velkou otázkou je, jestli jednal opravdu v mladické nerozvážnosti anebo se ztotožňoval s názorem, jenž sdělil na četnické stanici. Tehdy totiž prohlásil, že je „parašutista, vytáhl 140 000 říšských marek, pistoli a granáty a řekl, že se dává protektorátním úřadům
k dispozici, protože poznal, že Anglie je prohnilá, židovská atd.“.
Někdy se ovšem ve spisu nalezly i úsměvné výpovědi, jako tomu bylo u Jana Jiráčka,
čističe bot. Údajně nějaký agent provokatér způsobil jeho zatčení gestapem. Po svém propuštění se Jiráček chtěl dozvědět, kdo ho udal a měl to být Karel Čurda. Dokonce si zjistil i jeho
adresu. Ale při konfrontaci ovšem svědek prohlásil, že obviněného nikdy v životě neviděl a
rovněž Čurda prohlásil, že čističe vůbec nezná. Nato svědek prohlásil, že se muselo jednat o
jiného Čurdu.
Autor textu. Miroslav Šiška
28 сен 2024
