24. DÍL: PRÁCE S TĚLEM 

Prospěšný je jakýkoliv pohyb. Tím více, pokud je součástí běžných aktivit, o nichž píšete.

A proč to nezkusit? Ne vše a ne najednou. Ale po malých krůčcích...

Nedoléčení nebo špatné léčení úzkostných poruch i depresí je bohužel realitou. Někdy je nutné změnit psychiatra, jindy začít s prací na sobě (relaxace, nácvik dýchání) nebo zvolit jinou psychoterapeutickou cestu. V cyklu ukazujeme možnosti, které nám současná psychiatrie nabízí, a není jich rozhodně málo. Držíme Vám palce, ať najde tu správnou cestu. Máme osobní zkušenost s dlouhodobým zápasem s úzkostmi a víme, že to není rozhodně lehké.

Přiznáme se, že jsme v rámci psychiatrické péče viděli a zažili mnohé. A ještě více jsme slyšeli od našich známých, kteří trpí některou z psychických nemocí. Ale o zaměstnancích krizového centra, kteří by si z pacientů dělali legraci, slyšíme poprvé. Ano, zažili jsme jednoho agresivního lékaře, ale to byla naprostá výjimka. Zkuste být proto konkrétní, prosím. Díky.

@@ZIVOTZAZDI Dobrý deň, neviem na čo reagoval váš komentár, ale ja osobne som zažil pomerne debilný prístup v Krízovom centre Brno Bohunice cca 4 roky dozadu. Mal som myšlienky a "nutkanie" k samovražde, liečim sa na depresie a úzkosti. Zavolal som do centra, že či môžem prísť aj keď som poistený na Slovensku a popísal som v skratke ako sa cítim. Odpoveď bola cez telefón bola kladná a slušná, no pri príjme na oddelenie sa ma sestrička pýtala či som zamestnaný alebo študent. Študent som už nebol, v treťom ročníku som ukončil štúdium, pretože môj psychický stav sa ani po rokoch liečby radikálne nezlepšil a nebol som schopný plniť si školské povinnosti a niekedy ani chodiť do školy, aspoň na povinné semináre. No zostal som v Brne, lebo som tu mal priateľov, psychoterapeuta,... zázemie. Finančne ma podporovali rodičia a privyrábal som si tak okolo 3-4000 kč brigádami u kamarátov. Keď som jej moju situáciu v skratke vysvetlil, tak mi začala hovoriť ako jej syn má toľko rokov čo ja a má deti, prácu, hypotéku a pod. Už to mi prišlo trochu debilné. Ja som bol rád, že prestávam myslieť na samovraždu, no po tomto rozhovore som zase cítil, že môj život sa nikam neuberá a pod. Došiel som do kontaktu ešte s troma pracovníkmi. Doktor, hlavný psychológ a pani psychologička, ktorá mi jediná prišla "normálna" a aspoň trochu empatická, absolvovala so mnou dlhší rozhovor a navrhla mi, aby som zostal pár dní a absolvoval nejaké testy. Testy zamietol hlavný psychológ ako nepotrebné. Milý zrovna nebol. Hovoril mi niečo v zmysle, že terapia mi pomôže (v tej dobe som chodil na terapiu cca 4 roky), že ak musím brať lieky, tak nech beriem alebo tak nejak to formuloval. Zaklincoval to príbehom ako si jeho štvorročný vnuk hľadá kamarátov niekde na futbalovom ihrisku, ale že sa hanbil, no jeho dedko psychológ ho "namotivoval" prekonať sa a tak si našiel nových kamarátov a zahral si futbal. A doktor? Ten mi nepovedal za celé cca tri dni skoro nič. Povedal mi tiež niečo v zmysle, že ak cítim benefity z užívania venlafaxínu, tak ho užívať môžem. Bol som hospitalizovaný aj niekoľko mesiacov na Slovensku, zažil som, že niekomu z lekárov alebo terapeutov trochu "rupli nervy" alebo lekára, ktorý mi nevedel či nechcel nič vysvetliť, lebo všetko bolo "zložité", ale chápem, že pracovať na psychiatrii je náročné a aj personál môže občas "zlyhať", ale v Krízovom centre Brno-Bohunice mi ich prístup prišiel až tragický. Týmto príspevkom ich chcem pozdraviť a dúfam, že už ich nikdy nestretnem.

Věřte, že i nám se tento díl natáčel a připravoval složitě, a to z obdobného důvodu. Ale rozhodli jsme se pro jeho publikování, protože pozitiva jednoznačně převažují. Mít tyto informace včas je nesmírně cenné, neboť pak máme šanci na kvalitní život. Trocha pravidelného a správného pohybu, vyvážená (normální) strava, relaxace a preventivní prohlídky, více zkrátka nepotřebujeme. Při úzkostech či depresích to není málo, ale jde to. Mimo akutní stav, samozřejmě. A děkujeme za zpětnou vazbu!

Opravdu nikdo netvrdil, že má člověk v depresivní fázi cvičit, když má problém dojít do koupelny a vyčistit si zuby. Podobně jako při masivním záchvatu úzkosti, kdy máme obavy o život. Jde o to najít optimální formu pohybu mimo akutní fázi nemoci. A není třeba nutně běhat nebo chodit na procházky, ale zkusit cvičení doma a začít se věnovat práci s tělem. Existují i cviky pro ležící pacienty. S tím lze začít.

Mojí mamce pomohlo pořídit si pejska. Má bipolární poruchu.

Děkujeme za zpětnou vazbu, je pro nás velmi důležitá. Díl o bipolární poruše zatím neplánujeme, i když by vzhledem ke svému charakteru měla do cyklu patřit. Ještě Váš návrh promyslíme. Díky za tip!

Nakonec jsme se rozhodli, že díl o bipolární afektivní poruše natočíme. Bude hotový někdy na podzim. Děkujeme za tip!

Dobrý večer z Prahy, zkuste to následovně. Objednejte se k soukromému psychiatrovi a než začne odebírat anamnézu, řekněte mu o všech svých obavách. Jistě bude rozumný a vysvětlí Vám, zda by případná nemoc ovlivnila studium či výkon profese lékaře. Nebo některému z psychiatrů zkuste nejprve napsat e-mail. Jinak ale platí, že čím dříve se jakákoliv úzkostná porucha začne léčit (pokud ji máte), tím lépe a nemusí se Vám už nikdy vrátit. Opak může znamenat problém. A pokud některou z úzkostných poruch trpíte, určitě byste nebyl prvním ani posledním lékařem s obdobnými obtížemi. Záleží na tom, zda budou léčeny resp. kompenzovány, aby netrápily Vás. Držíme Vám palce a děkujeme za pozitivní zpětnou vazbu!

Jedna studentka medicíny, která se pak zaměřila na psychiatrii, otevřené mluvila o svých uzkostrch. Můžete ji zkusit dohledat. Určitě může poradit z vlastní zkušenosti. 😉 Držím pěsti