Dobré ráno, dnes jsem poprvé poslouchala tyto afirmace. Je neskutečné jak s člověkem rezonují. Běhal mi mráz po zádech a tekly mi slzy. Člověk si uvědomí, jak je odpuštění sobě a druhým důležité. Jak moc je důležité nechat minulost za sebou a jít dál tím správným směrem. Děkuji moc za ně a za Vaši tvorbu. Jste opravdu úžasná ❤🌹🍀 Přeji všem, aby našli své světlo ❤
Uz len prvá veta o tom, že odpustenie neznamená súhlasiť s tým, čo nám bolo urobené....ma úplne dostala. Toto uvedomenie mi chodí odvtedy po rozume, núti ma zamyslieť sa a teda pomohlo mi posunúť sa ďalej. Ďakujem Mirka. Vďaka Vám dokážem rásť. Posledná veta je tiež dôležitá a som rada, že ste ju nechali na koniec. Pretože myšlienka, že utrpenie je voliteľné ostane rezonovať v nás a taktiež ma núti rozmýšľať. 🧡 🙏🙏🙏🙏🙏
Máte pravdu, sestavila jsem to záměrně tak, jak to je. A ta poslední věta byla záměr :). Má zanechat tyto pocity. Má člověka donuti k tomu, aby se zamyslel. Děkuju za krásný komentář a dojmy :)
Krásný den plný zázraků přeji všem 🙂. Milá Mirko, vaše dnešní afirmace je opět nádherná a přesně takovou potřebuji slyšet. Jsem tak ráda, že se mohu zúčastnit a poslouchat hned v den kdy vyjde. Úplně se na ní těším. ❤️ Každý den je mě lépe a lépe, fyzicky i psychicky. Už se mě lépe dýchá, děkuji. 🙂
Moc díky za tahle krásná slova. Spolu s raními afirmacemi mi v posledních dnech velmi pomáhá. Nikdy předtím jsem se na odpuštění nedíval tak, že vlastně odpouštím sobě, abych ulevil své duši.
Radku, je to ale pravda. Odpuštění není pro druhé, ale pro nás :). Hodně lidí nechce odpustit, ale odpuštění není souhlas ani prominutí (jak mi nedávno někdo řekl), ale je to jen způsob, jak se poučit a nechat jít bolest, kterou v sobě máme. Pokud to neuděláme, bráníme jen sobě, protože lidi, kterým nedokážeme odpustit, jsou už dávno někde jinde a na nás už dávno třeba ani nemyslí. Nelépe to opravdu vystihuje citát - je to jako pít jed a očekávat, že umře ten druhý :).
Miri, děkuji 🙂 Měla bych otázku. Co vnímáte Vy, jako silnou osobnost vs. slabotu, aneb téma přiznání a odpuštění. Pokud se již v životě dopustíme nějaké ošklivé chyby a ublížení, máme právo vůbec žádat o odpuštění u toho druhého, nebo ne? Jak se říká, svědomí nás vždy doběhne, a proto si myslím, že i když se nám nechce, můžeme se hrozně bát, tak přiznání se je nejlepší ukázkou i toho, že jsme vědomí sami sebe, avšak co ten druhý? Je pak potřeba jen žít dál, ikdyž nám může být najednou hrozný smutno a zároveň nás mohou zaplavit výčitky, že jsme udělali chybu, ale zase si říkám, že to už je jen na tom druhém. Chybu přiznat je spravedlivé, ale žádat o odpuštění a něco vysvětlovat asi nemá smysl? 🙂 Jak se díváte Vy na věc ohledně přiznání a odpuštění? Pokud vás někdo, komu byste věřili a měli k němu hodně blízko nějak ranil a zradil, odpustili byste, nebo to již nejde a stejně s těmi šrámy budeme dál? Jde vůbec někdy ten vztah s tím člověkem uzdravit natolik, aby oba byli schopni jít znovu společně? Děkuji ♥ 🙂
