Harry Harden - vlastním jménem David Nunia Stoljarovič narozený v roce 1901 v Mogilevi na Ukrajině hrál se svým tanečním orchestrem od roku 1929 v pražské kavárně Luxor a po té téměř celá 30. léta v kavárně Fénix. Ve své době byl orchestr tohoto prvotřídního kapelníka přirovnáván k souboru Jacka Hyltona a není divu. Předcházela jej pověst stylově moderně vyhraněného souboru, který se postupně stále více klonil k swingovému projevu své kapely. V jeho orchestru hráli zpočátku vesměs ruští emigranti, ale na čas zde působil i trumpetista Karel Vacek autor velkého šlágru Cikánka. (Harry Harden sám emigroval před novými pořádky ve své vlasti, aby se nakonec v roce 1922 usadil v Praze).
Pro gramodesky začal nahrávat v roce 1932 a to u firmy Polydor ještě pod svým vlastním jménem, ovšem od poloviny roku 1933 se na etiketách gramodesek Esta objevuje pouze jen jako Harry Harden. U Esty plnil úlohu firemního univerzálního orchestru. Proto je Hardenův natočený repertoár tvořený vesměs tanečními skladbami. Moderním jazzovým skladbám byl věnován menší prostor, o to větší péči věnoval ovšem jejich aranžmá. O tom svědčí například nahrávky skladeb Alkohol Ragtime, David a Goliáš, Harlem Lullaby, nebo dvě skladby K. Běhounka, které se již zcela hlásí k nové svingové vlně, Blázinec a Swing telegrafních drátů.
V září 1938 emigroval Harden do USA, kde v Texasu založil nový orchestr, se kterým v letech 1940 - 1952 natočil u firmy Victor a Decca několik snímků v rytmu polky a valčíku pod názvy Harry's Tavern Band, Harry Harden Spelmanskvartett či Harry Harden and His Musette Orchestra nebo Happy Harry Harden Orchestra. Koncem 50. let vyšlo i několik polkových LP a SP desek s Harry Hardenem.
Když se v prosinci roku 1935 veřejnosti poprvé představil Orchestr Gramoklubu vedený Josefem Šímou, mělo publikum možnost slyšet hudbu, která, jak si představovali její interpreti, bude opravdu progresivně jazzová, čímž se chtěli odlišit od dobové produkce soudobých tanečních orchestrů. A není bez zajímavosti fakt, že hráči tohoto orchestru udávali tón naší hudbě v blízké budoucnosti. Byli jím Jiří Traxler, Jan Rychlík, Ladislav Habart, Jiří Verberger a také nadaný harmonikář Kamil Běhounek. Jiří Traxler vzpomínal, jak byl tehdy Josef Šíma nadšen Běhounkovou hrou na harmoniku a hned ho chtěl obsadit. Traxler dále vzpomíná: „16. prosince máme koncert - tak tě dáme na plakát. Nedostaneš za to ani korunu, ale uděláme ti jméno.“ I stalo se a Běhounkova hot harmonika excelovala jak na pódiu, tak i na nahrávkách, které tehdy pořídila firma Ultraphon. Následovalo angažmá u R. A. Dvorského a o mladém Běhounkovi se začalo mluvit. Pozadu nechtěla být patrně ani firma Esta, která se rozhodla využít vzrůstající popularity tohoto talentovaného mladíka s harmonikou a natočila s ním v listopadu roku 1938 dva snímky Blázinec a Swing telegrafních drátů s doprovodem orchestru Harry Hardena. Jedná se o jedny s posledních nahrávek Harryho Hardena před emigrací do USA a svědčí o posunu orchestru k swingovému projevu.
2 май 2024
