Ascalona
Táborák zvolna zhasíná, osada už jde spát...
Kytara tiše usíná, do duše padá chlad.
Stařičký šerif už líně ruku po láhvi vztáh´,
pistoli chová na klíně, brouká si v temnotách:
Ref.:
Když jsem byl mlád, bývala Ascalona
nejhezčí osadou, kterou jsem znal.
Jak častokrát hýřila Ascalona
divokou náladou, kterou jsem znal.
Však slávě pistolí již zvolna doznívá
a lesem nehučí to vlčí volání.
Já půjdu spát, však vlajka Ascalony
musí nad hrobem mým na věky vlát.
Vyschly již láhve na stole, pohasl ohňů žár,
šerif své těžké pistole pověsil na stožár.
Na vlajku smutně se dívá, kytaru pohladí
a jeho hlava šedivá vzpomíná na mládí:
Ref.:
Když jsem byl mlád, bývala Ascalona
nejhezčí osadou, kterou jsem znal.
Jak častokrát hýřila Ascalona
divokou náladou, kterou jsem znal.
Však slávě pistolí již zvolna doznívá
a lesem nehučí to vlčí volání.
Já půjdu spát, však vlajka Ascalony
musí nad hrobem mým na věky vlát.
14 окт 2024
