Už od základní školy, můj život doprovázely její písničky.
Mladá kozatá soudružka učitelka, která na naší základku přišla,
vnesla do hudebky svéží vítr a zpívali i jinak znudění chlapci(1984)
Úča si sedla za klavír a začla hrát Džambulčiny písničky.
Zpívali všichni a na hodiny hudebky jsme se těšili.
Džambulka mi nikdy nevadila a ty její životní peripetie
jsem nějak obzvláště nesledoval.
Teda je jasný, že Pomejeho na bílém koni jsem zaznamenal.
Nějaký ty bitky Macura - Rychtář jsem taky viděl.
Kdo by to řekl, že Džambulka provede takovou věc.
Chlast a antidepresiva nejsou lék a taky moc záleží
vedle koho žijete svůj život.
V tomto případě toho negativního bylo nastřádáno už najednou
asi moc a dopadlo to jak to dopadlo.
Džambulko, odpočívej v pokoji.
30 апр 2014
