TENTO KANÁL POTŘEBUJE VAŠI POMOC Snažíme se o koupi lepší kamery, mikrofonu a hledání partnerů. Sdílením těchto videí na vašich sociálních sítích a odebíráním našeho kanálu nám pomůžete nejvíc ze všeho! Případně, můžete navštívit náš Patreon: www.patreon.com/debatnidenik DĚKUJEME
Tohle je fakt skvělý! Jestli si tohle vylosuju u maturity s radostí použiju tvoje příklady :D Děkuji moc za vysvětlení, pro mě to byla nejhorší otázka, ale teď v ní snad i doufám :D
Malá vsuvka: Mezi tím vstupem do dopravního podniku a narozením do státu je jeden podstatný rozdíl; do dopravnho podniku vstupuji zcela dobrovolně na základě svého vlastního rozhodnutí, ale to pro narození do státu neplatí. Z toho plyne, že státy jsou nemorální, protože se musíme řídit podle jejich pravidel aniž by jsme s tím jako jednotlivci souhlasili.
Ale to isté čo platí o štáte by si mohol povedať aj o rodine. A prejde veľa rokov kým v nej môžeš niečo zmeniť, najskôr z nej odídeš a s niekym založíš svoju vlastnú. Je aj rodina nemorálna?
@@zperdek Neřekl bych, že obojí je od základu nemorální, záleží na vnitřním fungování. Když to ale hodíme do příkladu - jsou zákony a rozhodnutí tvořeny vždy z dobré vůle?
Díky moc za video. Ale když tedy Kant odsuzoval to rozhodnutí na základě důsledku, tak proč tedy i to, že zabiju jednoho člověka, přičemž důsledek je to, že nezemřou ostatní, tak je to také tedy nemorální ne?
Ak poviem pravdu, že rodina je doma, tak vtrhne dovnútra a rozseká mi moju milujúcu rodinu. Ak sa rozhodnem nepovedať nič a zavriem dvere, tak rozseká dvere, vojde dnu a rozseká nevinných členov mojej rodiny. Dôsledok je hrozný. Ak budem klamať a poviem, že rodina je na prechádzke, tak odíde ich hľadať do parku (aspoň je väčšia pravdepodobnosť, že tak urobí) a ja zatiaľ zavolám políciu alebo psychiatriu. A teraz sa snažte posúdiť obe tieto dve situácie a najmä ich výsledky: na racionálnej úrovni (v zmysle zdravého sedliackeho rozumu) a na úrovni citovej. V prvom prípade by bolo niekoľko nevinných ľudí zavraždených a ja by som mal pocit, že som neurobil všetko preto, aby som tomu zabránil. Cítil by som vinu a asi by ma neutíšil fakt, že som len dodržiaval morálny imperatív. V druhom prípade by členovia mojej rodiny ďalej žili, ten blázon by sa nestal vrahom, ale by ho zavreli pravdepodobne do blázninca, kde by sa liečil a možno aj jeho rodina by mi prišla poďakovať za duchaplnosť, že som pomohol ho zastaviť skorej ako svoj bláznivý čin uskutočnil a tým sa nestal vrahom. A keby niekto došiel za mnou a povedal "Braňo, hanbi sa, ty si porušil morálny imperatív neklamať", tak by som mu asi zaťukal na čelo. Vražda je nešťastie a vražda je morálne zlo. A podľa môjho "sedliackeho" rozumu je vražda ďaleko väčšie zlo ako klamstvo. Ako môže teda dodržanie morálneho imperatívu viesť k väčšiemu nešťastiu a k väčšiemu morálnemu zlu ako jeho nedodržanie?
Děkuji mockrát za komentář. Já osobně bych v tomto konkrétním případě pravdu neřekl, stejně jako vy - smyslem tohoto videa ovšem nebylo vám sdělit můj názor, ale seznámit vás s Kantovou etikou. Takže to co teď napíšu není to co si myslím já, ale jak by to asi obhajoval sám Immanuel Kant. Základní rozdíl mezi morálním imperativem (o čem je toto video) a praktickými důsledky (o čem píšete vy) je, že morálka nehledí na to, jestli je mé jednání efektivní či výhodné (dokonce sám Kant přiznává, že pravda přináší více škody než úžitku), ale jestli je toto rozhodnutí morálně správné. Samozřejmě nelze popřít, že vražda je nesmírně špatný čin, avšak to je z pohledu vraha. Toto dilema se neptá, zda je správné zabíjet, ale zda je MORÁLNĚ (ne prakticky) správné mu říct pravdu, z pohledu člověka, který odpovídá na otázku:"Kde je vaše rodina". Pokud se tedy bavíme na této etické rovině, tak je správné říct pravdu protože 1) manipulujete člověkem a on by se zachoval jinak, kdyby věděl pravdu - stejně jako v případě kdy za vámi přijde vaše manželka a zeptá se, zda vypadá tlustě v těcht šatech - pokud jí řeknete pravdu, tak sice schytáte facku, ale ona se půjde převléct do něčeho, v čem jí to sluší víc. 2) popíráte univerzální pravidlo morálky, jejíž princip je kategorický a platí vždy a všude. Tohle jsou věci, které se nedají prakticky vyvrátit, protože Kategorický imperativ neřeší důsledky jednání, ale jestli je to z principu správné. Analogicky: cigarety a alkohol jsou škodlivé, ale z PRINCIPU to stát nezakazuje, protože si ceníme svobody volby. Já osobně bych vrahu lhal, protože si myslím, že moje morální povinnost vůči své rodině převažuje moji morální povinnost říkat pravdu vrahovi, kterého neznám. Tak či onak děkuji za názor a jsem šíleně rád, že se o to zajímáte :)
Nekomunikujem s Kantom? No toto! Nuž ja aj napriek tomu budem žiť v tej ilúzii, že s ním (alebo aspoň s jeho advokátom) komunikujem, aj keď mi ju nijako neuľahčujete. Potom aký iný zmysel než táto ilúzia malo toto video? Rád by som vedel, či by sa našiel taký človek, ktorý by povedal, že jeho rodina je doma a sedí na gauči. Asi by sme sa zhodli, že takých ľudí by sa veľa nenašlo, ak by sa vôbec niekto taký našiel. Takže sa asi ľudia neriadia podľa kategorického imperatívu hovoriť pravdu. Minimálne nie kategoricky. Nehovoriac o tom, že ak by povedal pravdu vrahovi, ktorého úmysel by poznal, je otázne, či by nenaplnil skutkovú podstatu trestného činu. Dokonca ani to právo sa neriadi kategorickým imperatívom. Takže potom kde sa vzal tento kategorický imperatív? V teoretickom konštrukte Kanta? Absolutizovaním nejakej normy správania? Jej zbožštením? Nezabiješ, neublížiš a fyzicky nebudeš napádať alebo týrať iného človeka je tiež kategorický imperatív. Alebo nie? Ak by som mal byť obeťou amorálneho konania, tak radšej nech som klamaný ako fackovaný alebo dokonca zabitý. Z tohto pohľadu sa mi to zdá silnejší imperatív ako imperatív hovoriť pravdu. A teraz sa vrátim k tretiemu vo vašej prednáške uvedenému argumentu, prečo by sme mali v morálnej dileme o sekere hovoriť pravdu, a to, že môžme zavolať políciu. Ale načo ja budem volať políciu? Keď sa riadi kategorickými imperatívmi, tak mi nepomôže. Aj ich usmiatych a opojených kategorickou morálnou blaženosťou sekerou svojou rozseká.
@@DebatniDenik Ve skutečnosti by Kant reagoval trochu jinak. Kantův imperativ nijak neodporuje polopravdám. Ono popravdě Kant by pravděpodobně prostě zavřel v tomhle případě zavřel dveře, ale budeme- li se držet na úrovni, že chceme odpovědět, tak vstupuje do role polopravda. Např. řekneme "Nevím, o tom, že by tam teď byl" Jelikož my opravdu 100% nevíme zda tam v tu chvíli je ( mohl vyskočit oknem, propadnout se podlahou,...) a tím pádem nejde o lež
@@radomirkoudela5420 upravení okolností 1. začnete řešit jinou situaci a musíte upravit i svou odpověď. - užít jinou polopravdu. 2. je třeba si uvědomit, že tohle je příklad, který má vysvětlit podstatu myšlenky. Když ji budete upravovat, tak ok. Tí pádem jak by jste reagoval, kdyby ten vrah byl drak, místo sekery měl zubní kartáček, vaše rodina by byly housenky a vy byste byl chudý sedlák z 8. století. Jinak já bych odpověděl třeba stylem "Do svého domu bych žádnou nelidskou krysu nevpustil" - teď vidím tu debatu " co kdyby chtěli jenom ano nebo ne atd. atd. jenže jak už jsem psal o tom ten příklad vůbec není.
Velkým přínosem Kantovy etiky je její "odtrženost" od utilitarismu. Chceme-li vést nikoli "pouze život", ale "dobrý život", pak se musíme v jeho následování obracet na "to obecné", na "to společné", na jakýsi zákon mravnosti. Kantova etika není individualistická, a jak si lze rychle všimnout, není ani přehnaně liberální (v tom smyslu, že automaticky nepovažuje jakoukoliv svobodu za automaticky etickou). Středobodem Kantovy etiky je individuum a jeho mravní imperativ, který je ale transcendentní - je " nějak" společný nám všem. Tato cesta etiky k "obecnému", či "společnému" - ale od individua - je vlastně nejdůležitějším darem Kanta moderní a postmoderní době. Filosofie vždy nějak chápala etiku jako přimykající se k "obecnému", ale Kant jí znovu formuloval pro nové doby - individualismus je viditelný na každém kroku - svobody jedince jsou v Evropě viditelné také zcela jasně, ale mizí naše zaměření na vztah etiky a absolutna, na vztah našeho života a celku bytí. Kant pro dnešního otevřeného člověka může nabízet návrat k této obecné rovině, protože nezavrhuje rovinu individuální - však sám vychází z osvíceneckého hnutí - ale akcentuje přesto jeho pohyb ke "společnému". Pokud bych se pokusil o trochu dramatičtější notu, tak bych zmínil, že environmentální, politické - ale i osobní - problémy člověka dnešní doby vychází z absence jeho vztahu k absolutnu, že zkrátka vnímá život fatalisticky a neustále se omílající apokalyptické vize budoucnosti na něj již nemají žádný valný vliv. Jako kdyby si neuvědomil, že domov se neustanoví ze strachu před cizím, ale z lásky ke známému. Že Kant v posledku neříká, že sám svým imperativem ukázal nemožnost etického jednání, ale naopak ponouká k tomu nejvyššímu/nejhlubšímu - totiž chápat svět vždy optikou etiky. A tak nejen nenechat chaos být, ale pokusit se o jeho ohraničení, o akcentování toho společného. Domov je totiž v posledku místo, kde se nám DOBŘE žije - a Kant se snaží rozšířit dobrý život na celek společnosti. je zřejmé, že světové společenství lidí vyžaduje do budoucna takové uchopení společného bytí - má-li konečně překročit sebe sama a zaměřit se na svou odpovědnost ke světu, která nemá hranice. Odpovědnost můžeme převzít jen v tom okamžiku, kdy objevíme svět jako společný domov. Kdy se kategoricky odmítneme podílet na chaosu.
Pridávam sa tvrdeniu, Kant nebol ateista... Existencia Boha je pre neho postulát praktického rozumu. Hviezdnaté nebo nad hlavou a morálny zákon vo mne potvrdzujú . že Boh existuje ... Aj toto povedal Kant
neni pravda, že by Kant byl ateista. S pojmem Boha ve svých textech běžně pracuje. Snažil se sice narušovat tradiční pojetí náboženské morálky, ale vlastně už v této snaze sám odkazuje na Ježíše
Přesně tak, byl protestant a víru v Boha považoval za nevyhnutelnou pro lidskou morálku. Na bázi racionálních úvah tvrdil, že existence Boží je stejně tak pravděpodobná jako nepravděpodobná; a tedy odpověď na tuto otázku spočívá za hranicemi lidského poznání. To však neznamená, že by on sám v Boha nevěřil.
Rozhodovať sa na základe dôsledkov je nemožné lebo budúcnosť neexistuje a pokiaľ niesom veštice či prorok asi to rozum nikdy nedomysli 🤔 jedine správe je rozhodovať na na základe dobrej vôle 🤔 ja mám dobrú vôľu pomôcť susede(dcére atd) a kúpim jej auto a tak ju podporím v lenivosti či neprevzatiu zodpovednosti 🤪 bolo to správne? Mozno na povrchu prejav dobrej vôle (a ego teda myseľ vymysli argumenty ktoré sa za dobrú vôľu skryjú) ale v hĺbke ukrytá túžba byt nadradený alebo si hmotne udržať vzťah (téma zaviazanie sa alebo túžba po obdive)
