Napětí mezi doménou duše (reálného bytí světa, na němž jsme takovým či onakým způsobem účastni) a doménou ducha (obrazy světa, jež nám zprostředkuje náš rozum) je setrvalým průvodcem osobního života každého z nás i kolotání civilisace, jež trajektorie našeho bytí fatálně vymezuje. Grandiosním pokusem o zmírnění dotyčného napětí bylo kritické dílo Immanuela Kanta, od jehož narození uplyne v závěru našeho setkání přesně 300 let. Pohříchu jeho návody, jak s věcmi rozumu pracovat, příliš vyslyšeny nebyly. Ukážeme to na příkladě konceptu transcendetální estetiky-vstupního vymezení jeho Kritiky čistého rozumu. Rozum praktické vědotechniky, neusilující o zpětnovazebnou kontrolu svého působení, dovedl naši civilisaci tam, kde se všemi svými výdobytky je-na pokraj katastrofy. Naštěstí, i tam kde se nedbá na rady filosofů, vše zdaleka ztraceno není. Smysl pro věci duše, zdá se, ani nejexklusivnější výdobytky ducha nedokázaly zcela potlačit. Věci jako mravní zákon ve mně, lidskost a selský rozum přece jen stále žijí a není-li jiných možností, vzbouření na vsi dokáže leccos napravit. Návody typu "mysli globálně, jednej lokálně", holt asi opravdu nejsou od věci.
28 сен 2024
