Jak zvládat emoce dětí a pomoct jim? Rady pro rodiče nejmenších i dospívajících 

Po několika minutách rozhovoru jsem si uvědomila, jak velké štěstí na rodiče mám. Žádné téma u nás nebylo tabu. Každý den po obědě nebo po návratu z práce si rodiče uvařili kávu a všichni jsme seděli v kuchyni u stolu a povídali jsme si. Když jsem byla malá, hrála jsem si u toho třeba na zemi, kreslila, cokoliv. A poslouchala. Rodiče si před náma povídali téměř o všem, ať už to bylo to že ten měsíc je to špatné s penezma, nebo že taťku vytocila paní na poště... Později jsem se se sestrou do konverzací zapojovala. Poslouchali a řekli k tomu svůj názor, pohled na věc, dali možnost řešení problémů. Zpětně vidím, že to pro ně museli být naprosté hlouposti, ale jim to evidentně nevadilo, protože viděli, že tím tématem žiju. Vždycky jsme seděli i několik hodin. A vždycky jsem věděla, že se můžu na všechno zeptat, oni odpověděli, pravdu. Přiměřenou věku. A myslím, že tatinkova věta, vždycky, když uděláš průser, nejdřív to řekni doma, všechno se dá vyřešit a nikdo ti nikdy hlavu neutrhne, tak ta měla velký podíl na tom, že jsem se ani v pubertě nebála za nima s čímkoliv přijít. Opravdu teď vidím, jaké štěstí jsem měla a mám. Teď už jen doufám, že synovi dokážu dát to stejné. Díky za super rozhovor!

Nelíbilo. Otazky táty jsou podivné. Ale hlavně odpovedi jsou velmi povrchní. Kazdy kdo se o toto tema zajima, uz vse slysel.

Moc děkuji za tenhle rozhovor, byl velmi přínosný.

Super rozhovor! Konečně někdo mluví i o starších dětech. 😉

super ste moc

Ahoj! Uj, tohle jste mi měli pustit před půl rokem, kdy to u nás začalo! Ale stejně i dnes je to někdy boj s naším tříapulletákem

moc hezký den🥰

Rozhovor hezký, jen rozpor mezi teorií a praxí je značný. Nevím, zda paní mají také děti. Ale musím z osobní zkušenosti říct, že ještě než jsem děti měla, tak jsem měla zcela jasno, jak k nim přistupovat, abych vychovala ty nejšťastnější a nejúspěšnější děti a hodně jsem spoléhala na obdobné metody a rozhovory. Ale s dětmi se mi všechny vzdušné zámky zbořily. Mám jednovaječná dvojčata 3,5 roku a i přes shodnou genetickou výbavu a vzhled jsou to emoční protipóly a každá vyžaduje zcela odlišný přístup a jedna měla úplně šílené období vzdoru a druhá vůbec... a když se několikrát denně dostáváte do situace kdy dítě hystericky řve, protože dostalo modrou lžičku a né zelenou (den před tím obráceně) nevnímá okolí, nějaké povídání už vůbec ne, od jekotu je rudé a začíná jí téct krev z nosu...tak vám všechny tyhle povídání jsou úplně k ničemu...samozřejmě se snažím s dětmi komunikovat, máme usínaci emoční rituály... ale jde to jen tehdy když jsou na to také naladěny... rozhodně, né když se nachází v afektu, to pro ně (alespoň pro ty mé) okolní svět neexistuje...

Super, diky za prinosne tema! Bude i nejaky podcast o tom, jak s detmi komunikovat o smrti?

Ach jo, opravdu je nutné dělat rozhovor ve slovenštině? Slovensky nerozumím, takže pro mě video k ničemu 😭 a to jsem se na rozhovor Michala těšila 😟