Krásnej rozhovor. Podle mě proto spousta lidí paradoxně vzpomíná na minulost, protože dneska je mnohem snažší uklouznout, protože peníze a majetek už nejsou jenom zlo ze západu, ale lidé si zaměnili možnosti a nárok. Každopádně je super vidět, že tady máme autory, kteří se nepoměřují, ale prostě jdou s respektem k řemeslu za svým.
Český rozhlas 21. srpna 1968, jak říká pan Mádl, je to hlavně o emocích. 21.8.68 mi bylo dvacet, v rozhlase jsem měl pár známých a celý tento pohnutý den jsem strávil buď přímo u rozhlasu na začátku Vinohradské, protější obchody měly zdemolované výlohy a vypadaly, jako kdyby se tam někdo dopustil snad přímo rabování, u vchodu do rozhlasu to dost vřelo, kousek vedle na Václaváku bylo pár tanků, které jezdily sem a tam jak pominutý, borci z našich řad se jim snažili prokopnout krumpáčem postranní nádrže s palivem a když se jim to podařilo, tak do palivové nádrže strčili kus hadru a zapálili, Ukrajinci odpovídali střelbou na Národní muzeum, v Nekázance projížděli tanky přes zaparkovaná auta, až z těch aut byly plechové placky a coby kamenem nebo granátem dohodil se strhla u Mánesova mostu prudká přestřelka mezi Rusákama a Polákama, z nichž každý považoval toho druhého za strůjce kontrarevoluce. Ve skutečnosti jen stáli každý na opačné straně mostu. U Florence naproti Bílé labutě byly redakce Rudého práva, Květů, Dikobrazu a Večerní Prahy a v Jindřišké byla televize, ale tam bylo jen pár vojáků - okupantů, zřejmě měl Oldřich Švestka, tehdejší šéfredaktor Rudého práva u Rusáků protekci. Akorát si tehdejší bojovníci proti kontrarevoluci spletli prázdné prostory Rudého práva s veřejnými záchody a vesele defekovali přímo na redakční stoly. Redaktoři tehdejšího největšího a nejčtenějšího komunistického deníku dlouho nemohli na jejich soudružskou návštěvu zapomenout. Ale nebojovalo se tam, tlačenice byla pouze u českého rozhlasu, nakonec se okupantům nebo jak je nazvat podařilo prolomit dveře a vniknout dovnitř. A to byla pro mě nejdojemnější část konce Pražského jara, boje za zrušení cenzury a boje za svobodu cestování a pohybu, když redaktor oznámil, že československý rozhlas končí své vysílání, že neví na jak dlouho to bude, ale že se s námi rozloučí básničkou od Josefa Václava Sládka - a do ztichlé Prahy zazněly z otevřených oken verše, "ne, konec ještě není, byť to stokrát znělo z úst vítězových, konec ještě není, porážkou skončil jenom jeden zápas denní, leč na věky se slunce nezatmělo." A vysílání se vypnulo. Pak už do rádia blábolil Gustáv Husák, že jako musíme přijmout realitu, moc jsme ji ale přijmout nechtěli, pomáhal jsem organizovat dvě studentské stávky, té první se ještě zúčastnil Jan Palach, to bylo 21. listopadu 68, druhá byla po neúspěchu té první v dubnu 69, Palach protestoval v lednu, potom byl ještě Zajíc a ještě jeden, kdo se upálil v Jihlavě, ale ani se o tom nesmělo mluvit. Přišla doba normalizace a potom konec doby kamenné v listopadu roku 1989 a pořád se s bolševikama řežu hlava nehlava, už je mi jedno, co na to ostatní, je to můj osobní boj, v němž jsem přišel úplně o všechno, co jsem měl, dvakrát jsem přišel o rodinu a veškerý majetek a o bydlení. Bojuje se s nimi skutečně mimořádně těžko, jak říkal svého času pantáta Havel, nebudeme přece dělat hon na čarodějnice a tím to vlastně definitivně všechno skončilo, což je ale škoda, protože právě proto jsem se na začátku roku 1990 vrátil z emigrace - akorát, co nevidím - oni jsou tady pořád. Neverending story. Jsou posedlí touhou po majetku a to se psychopatům těžko z hlavy vytlouká. Což je vlastně celé tajemství roku 1968. Ne nadarmo jsem 21. srpna 1968 několikrát běžel po nábřeží kolem Národního divadla, čili divadla, které má na sobě nápis Národ sobě.
Film "Vlny" od Jiřího Mádla prináša dva filmy v jednom. Film je umeleckým dielom a historické udalosti as využívajú na kritiku aktuálnej doby. Film Vlny je aj akýmsi českým Matrixom, kde sa skutočnosť prelína s ilúziou, a boj za slobodu je skrytý za fasádou každodenného života. Hlavným hrdinom je Tomáš Havlík, ktorý je dafakto Neo z kultovej trilógie Matrix. Havlík, pôvodne obyčajný občan socialistického režimu, postupne zistí, že realita, v ktorej žije, je len simulácia ozajstného života, vytvorená mocnými silami Štátnej bezpečnosti (ŠtB). Títo agenti, rovnako ako agent Smith z Matrixu, neustále sledujú a prenasledujú Havlíka, snažiac sa zničiť jeho snahu o prebudenie a oslobodenie svojej mysle. Stále mu dávajú na výber medzi dvomi životmi, ktoré Tomáš zažíva. Na jednej strane nechce vyčnievať z davu aby brat mohol zostať s ním a strane druhej spadne do sveta odboja a občas sa stane agentom vlastnému bratrovi, tak ako Morpheus vysvetľoval Neovi Matrix: v Matrixe je môže byť každý agentom. V dobe analógovej predstavuje Tomášova práca opravára v spojoch analógiu práce v IT Thomasa Anderssona alias NEO. Do odboja sa dostane ako inak cez vyzváňajúci telefón, tak ako chodili z odboja do matrixu. Pomocnú ruku mu podáva Věra Stovíčková, ktorú stvárňuje Trinity. Věra ho zasväcuje do tajomstiev odboja, odhaľuje mu pravdu o ich svete a spoločne bojujú proti všemocným agentom ŠtB. Praha sa pre nich stáva akýmsi Sionom, poslednou baštou slobody, kde sa odohráva rozhodujúci boj medzi pravdou a ilúziou. Milan Weiner ako Morpheus prináša do filmu hlboký filozofický rozmer. Jeho charizmatická postava vedie Havlíka a ďalších odbojárov, inšpiruje ich a dodáva im nádej, že aj v najtemnejších časoch je možné oslobodiť sa z otroctva ilúzie. Zvlášť zaujímavou postavou je Karel Hoffman, hlavný spojár a minister spojov. Hoffman, ktorý v sebe nesie podobné črty ako Cypher z Matrixu, je postava balansujúca na hrane medzi lojalitou a zradou, ale skôr bude Merovejcom. Keď posiela Tomáša Havlíka z jeho nudnej práce do rádia, robí to s vedomím, že to môže mať fatálne následky. Ak Havlík uspeje a stane sa disidentom, Hoffman získa povesť odvážneho človeka. Ak to nevyjde, Hoffman sa zriekne zodpovednosti a zvalí všetku vinu na Havlíka, čím si zachráni vlastnú kožu. Je to postava, ktorá sa snaží vyťažiť z oboch svetov, no pritom nikdy neukazuje plnú lojalitu ani jednému. Tanky, ktoré sa objavujú v uliciach Prahy, sú symbolickými sentinelmi - neúprosnými strojmi režimu, ktoré hľadajú a ničia každý náznak odporu. Ich prítomnosť v meste pripomína neustálu hrozbu, ktorú režim predstavuje pre všetkých, ktorí sa odvážia postaviť systému. "Vlny" sú tak filmom, ktorý ponúka nielen vizuálne pôsobivý zážitok, ale aj hlboké zamyslenie nad povahou reality a ilúzie. Jiří Mádl dokázal spojiť historickú drámu s prvkami sci-fi tak, že vytvoril dielo, ktoré nielen oslovuje divákov emocionálne, ale aj intelektuálne. V tomto „Matrixe“ sa Praha stáva miestom, kde sa realita a fikcia stretávajú a kde boj za slobodu získava úplne nový význam.
@@pavelstech439 jak se to vezme, pokud zjistíš oč jde Aspen institutu, pak ti to možná vadit začne... A pak taky záleží na tvém smýšlení o systému a společnosti ve které žijeme.
Takhle z rozhovorů mi příjde Mádl strašně sebestředný, arogantní a nesympatický... To jak se směje svým vtipům a celkově prostě nepříjemný člověk.. :D (můj názor)
Je to tak. Tomu člověku nevěřím vůbec nic z toho co říká. Přijde mi, že veškeré jeho vyjadřování a chování je čistý kalkul na emoce diváků, ale všechno je hra.
Příběh, který je vymyšlen, neodpovídá v základních věcech pravdě a skutečnosti... Lidé, vycházeli z kina a hlasitě plakali, většinou litovali, že utratili peníze za tak slabý film, za ztrátu času, kterou už jim nikdo nevrátí. Jediný klad filmu vidím ve skutečnosti, že neumětel Mádl dokázal, že to neumí, to je realita.
"Lidé, vycházeli z kina a hlasitě plakali, většinou litovali, že utratili peníze za tak slabý film, za ztrátu času, kterou už jim nikdo nevrátí" a ty si bol medzi nimi či si si to teraz vymyslel ? O:)
