Můj příběh | Tři VŠ a ani jeden titul 

pri tomto videu som sa skoro rozplakala. vedieť, že je tu niekto, kto by vedel pochopiť moju situáciu a nie som v tom sama, je tak úžasné.

Ahoj :) , môj príbeh je veľmi podobný tomu tvojmu. Už počas základky som sa snažila učiť výborne, len kvôli tomu, aby som sa dostala na najlepšiu strednú školu v okrese. Sklamanie prišlo, keď mi chybali 3 body z matiky a dostala som sa na tú druhú najlepšiu školu... Išlo mi o prestíž a nie o to, čo by ma v živote bavilo.. Môj otec bol naklonený tej druhej variante, aby som mala remeslo - a preto bol naklonený tomu, aby som išla na hotelovku. Pamätám sa ako som veľmi plakala ked som išla na zápis. Že som zlyhala a že som tú matiku nedala.. Celých 5 rokov na hotelovke bolo pre mňa utrpením aj keď som mala výborné študijné výsledky. Dostala som na vysokú na tlmočníctvo a prekladateľstvo. Vobec som netusila co budem v zivote robit a tak si vravim, ze jazykmi nikdy nestratím cas a zlepsim sa v nich. Sice som sa v jazykoch zlepsila ale v studijnom odbore ktorý som studovala nas bolo iba 5 ludi. Nikto sa za nikoho neschoval a studium bolo velmi tazke a narocne. Prvy rocnik som uspesne ukoncila ale bola som znicena, psychicky som to nezvladala bolo to pre mna utrpenie. Zrazu som nevedela co dalej, co budem robit, ci sa tym budem zivit, ze som nestastna a ze co povedia rodicia , ze jednotkarka a nedokonci vysoku... atd. Raz som stretla jedneho chlapca , ktorý mi povedal ze chybu som spravila uz na zakladke, cely zivot som sa ucila iba kvoli znamkam - to boli moje male ciele , vzdy som sa zamerala na to , ze chcem same jednotky a vyborny prospech. A ze som sa nikdy nezamerala na to co ma bavi - mala som rozvijat iba to... A mal pravdu. Prerusila som studium a odisla na dva roky do svajciarska - mala som hotelovku, tak som si tam nasla pracu. Zivot tam bol krasny ale vedela som, ze v hotelierstve pracovat nechcem. Bola som v tom odvetví nestastna.. plakala som, ze sa neviem najst a ze neviem co budem robit, aby som bola stastna. Moj otec mi tvrdil, ze nemam studovat len kvoli obdivu, a kvoli papierom ci titulu, ze mam radsej robit to co ma naplna a robi stastnou, iba tak mozem byt naozaj odbornik v danom odvetvi.. 😊 A mal pravdu. Jedneho dna mi skrsol napad, ze sa vydam cestou mody. Po prichode na slovensko som zacala navstevovat rozne kurzy stylingu a mody, zamestnala sa v obchode s francuzskou modou, vypracovala sa na stylistu danej znacky. A po case si zalozila vlasnu modnu znacku :)) .. Aby som sa zdokonalila v šití prihlásila sa ZNOVA na strednú obdornu skolu - styling a navrharstvo. Mam online eshop a kamenny obdchodik a popri praci navstevujem skolu. Som najstastnejsia na svete, ze som nasla samu seba a prajem Vam to tiez zo srdca vsetkym. Pekny dnik praje Wrtulka ♥️

Video mi pomohlo, protože jsem v situaci kdy jednoduše NEVÍM.. .. můj příběh je dlouhý a kostrbatý. Od školky jsem navštěvovala plno koužků ( 3 druhy tanců, zpěv ve sboru, hra na klavír - to vše v ZUŠ). Rodiče v nás odmala budovali disciplínu, že ikdyž se mi nechtělo na trénink, stejně mě tam odvezli abych dodržela své závazky a naučila se, že je potřeba vytrvat, pokud chci dosáhnout svých cílů. Při výběru střední školy jsem absolutně nevěděla kudy kam. Ve finále jsem si vytiskla seznam škol v Brně (nechtěla jsem na intr) rozložila papíry na stůl, zavřela oči a píchla prstem. To je důvod proč jsem zkončila na zdravce obor praktická sestra. Studium mi šlo i přes poměrně obsáhlé osnovy a náročné úkoly velice snadno. Od učitelů jsem slýchávala, jak mám talent a určitě musím pokračovat dál, že je to pro mě. Převzala jsem jejich názor. Na praxích jsem podávala dobrý výkon i přes velmi nepříjemné pocity a úzkosti jejichž příčinu jsem neznala. Před maturitou mě začali bombardovat, abych si podala přihlášky na medicínu, že na to mám a je to pro mě ... začala jsem se intenzivně připravovat ... pak jsem jednou mluvila s kamarádkou mé kamarádky, kterou jsem moc neznala a když padla řeč na školu položila otázku " medina ? a baví tě to?" a já instinktivně řekla "ne". Překvapila jsem sama sebe.... nezamýšlela jsem se nad tím. Dlouho jsem přemýšlela... a došla k závěru, že ve zdravotnictví zůstávám jen kvůli svému egu. Dělalo mi dobře, že o mně mají ostatní vysoké mínění ale radost mi to nepřinášelo a já se snažila házet příčinu psychických probémů na cokoliv jiného. Přihlásila jsem se tedy na Mendelovu univerzitu obor krajinářství ... chtěla jsem pryč od lidí ... do přírody... a hádej co ... zase to není ono. Bojím se odejít kvůli okolí, ikdyž sama se reálně vidím někde na farmě, jak pečuji o dobytek a dělám základní práce, u kterých můžu vypnout a nemusím sedět v kanceláři. Jenže mám strach.... co si o mně budou myslet ? nemám radši získat titul a pak lepší práci abych snadno na tu farmu vydělala? a není lepší mít titul "projistotu" kdyby to nevyšlo ? jsem bohém a školní systém mě ubíjí. Jsem v prvním ročníku. Nevím co dělat ... teď v karanténě hodně přemýšlím kterou cestou se dám. Tobě gratuluji, že jsi našla sebe a udělala odvážné rozhodnutí, snad se mi taky zadaří :)

Letos jsem začala studovat Historii a Anglický jazyk na JČU, myslela jsem si, že je to něco, co mě bude bavit a nějakým způsobem naplňovat. Během 3 týdnů jsem zjistila, že vysoká škola není pro mě, začala jsem mít deprese, měla jsem i osobní problémy, ve kterých mi škola opravdu nepomohla a nebyl den, kdy bych měla dobrou náladu. Proto jsem se rozhodla studium ukončit. Ohledně titulu jsem se cítila úplně stejně. “Bez vysoké školy z tebe nic nebude,...” ale neskutečně se mi ulevilo. Rozhodla jsem se splnit si svůj sen a přestěhovat se do Paříže, kde mám přítele a do školy se v blízké době vrátit nehodlám 😂

Celých 18 minut jsem se ve všem viděla. Taky jsem z gymplu a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Šla jsem studovat jazyky, nebavilo mě to. Změnila jsem obor, ale taky mě úplně nebaví. A přesně jak jsi neřekla Hani - nemůžu odejít znovu. Teď teda končím, píšu bakalářku a čekám, co bude dál.. Sama se stále hledám a věřím, že se svému oboru nebudu v budoucnosti věnovat. A jsem alergická na otázky: co to vlastně studuješ? Jak dlouho to už studuješ? Co poté budeš dělat? A chceš pokračovat? Chodíš ještě do školy? Jednou se všichni najdeme a budeme dělat to, co nás baví🤞🏻

Pomohlo. Šíleně. Byla jsem na tom dost podobně, s trochu jinýma okolnostma.. Ale teď mám skvělou práci.. I když mám jen blbej osmiletej gympl 🙈🖤

To je tak - kto má VŠ je rád, že ju má a kto ju nemá, tomu nechýba. :)

Přijde mi, že jsme těma školama trochu rozmazlený. Máme pocit, že jsme se narodili a je nám souzená jedna perfektní práce, na kterou je jedna perfektní škola. Není to pravda lidi, žádná škola pro vás neni perfektní, jsou obory, který vás budou bavit víc, a obory, který vás budou bavit míň. Buďte rádi, že jste rádi, a že je studium v ČR zdarma :D vyberte si 1 obor, kterej vás moc nebude srát a třeba se tim i uživíte. Neberte to tak strašně osudově

Hodně obdivuju to, že sis řekla "kašlu na to" a z té školy odešla, i když k tomu nebyla cesta jednoduchá :) a dokážu se naprosto vžít do té situace, kdy ti bylo ze školy psychicky zle. Prožila jsem něco podobného. Každopádně já na vysokou chodím a jsem za to vděčná. Taky jsem šla na gympl, celý 4 roky jsem chtěla být psycholog, jenže když jsem pak neudělala přijímačky na psychologii na MUNI, byla jsem "nucená" (hlavně tím, že jsem měla jen gympl) jít na jinou vysokou, na pedagogiku. Říkala jsem si, že ten rok nějak přežiju a pak zkusím zase psychologii, jenže jsem se do pedagogiky tak zamilovala, že jsem už měnit nechtěla. I přesto jsem ale nebyla na oboru šťastná, studovala jsem francouzštinu, která mi vůbec nešla. Začala jsem mít psychické problémy a po prvním semestru jsem to nevydržela. Takže jsem přestala chodit do školy a pak jsem na pedagogiku udělala přijímačky znovu, tentokrát na předškolní pedagogiku a tímhle oborem naprosto žiju :) studium je pro mě hrozně obohacující, pracuju s dětmi i mimo školu a nemůžu se dočkat, až budu mít svou třídu nebo školku

Tohle video se mi náhodou objevilo v doporučených a jsem ráda, že jsem si ho pustila. Já sama jsem vystřídala několik oborů, právě z toho důvodu, že jsem nevěděla, co vlastně chci v životě dělat, nic pořádně neumím a nemám zkušenosti. Vystudovala jsem 8-letý gympl v Praze, ale potom jsem taky vůbec nevěděla, co chci vlastně dělat dál. Bylo pro mě nemyslitelný, že bych nešla na VŠ, stejně jako pro moje rodiče a vlastně i spolužáky z gymplu, kteří samozřejmě taky šli všichni na VŠ. Na gymplu mě bavily jazyky, tak jsem šla na dvouobor AJ/NJ do Plzně, ale tam jsem byla hrozně nešťastná a vůbec mě to nebavilo, tak jsem se po roce vrátila zpátky do Prahy a šla na Anglistiku-amerikanistiku na UK. To mě taky vůbec nebavilo, navíc jsem si uvědomila, že bych pak pravděpodobně byla buď překladatelka nebo učitelka a to jsem nechtěla. Skončila jsem už v prvním semestru a přemýšlela jsem, co se sebou dál. Napadlo mě taky, že bych šla někam pracovat, ale v žádném oboru jsem neměla moc zkušeností, abych se někde pořádně uchytila, navíc rodiče by byli určitě zklamaní. Tak jsem hledala další, třetí VŠ a protože mě vždycky zajímala kultura a umění, našla jsem si obor Arts management na VŠE. Nejdřív jsem si vůbec nevěřila, že bych na takový obor měla, protože je to přecejen na ekonomce, takže matika, ekonomie, atd... Začátek tam byl trochu těžší, hodně náročných předmětů, taky jsem přemýšlela, jestli to nevzdám (navíc od třeťáku už jsem taky musela platit školné), ale teď už dokončuju bakaláře a jsem vlastně nakonec ráda, že jsem tam zůstala, protože i když mě ta škola často nebavila, utvrdila jsem se v tom, že kultura je to odvětví, v kterém se chci uplatnit a titul z tohoto oboru mi třeba usnadní si v něm najít práci. Takže CO BYCH DŘÍV UDĚLALA JINAK: 1) už na gymplu bych se začala pořádně angažovat v tom, co mě baví, zajímá a naplňuje a našla si v tomto oboru brigádu, místo utírání podlahy někde ve fast foodu, 2) po gymplu bych se hned nehrnula na VŠ jen proto, abych byla na VŠ a abych nevypadla ze studijního režimu, a pořádně se zamyslela nad tím, co mě bude nejen bavit, ale co mi bude v budoucnu k něčemu platné, takže prohledat všechny různé nabídky oborů a nebát se něčeho jen proto, že je tam pár těžkých předmětů. Myslím, že je v pořádku dát si po maturitě třeba rok nebo i víc pauzu a "najít se". Jak říká Hanka ve videu, v životě se nakonec ke vzdělání vždy můžete vrátit. Moc nerozumím komentářům typu "tohle video zní jako bys nabádala lidi, aby nechodili studovat a vykašlali se na VŠ." O tom to přece vůbec není, já jsem si z toho videa vzala to, že je ok být v tomhle trochu sobec a rozhodovat se podle sebe, věnovat se tomu, co člověka baví a dává mu smysl, a ne dělat něco jen proto, že se to od něj očekává ze strany rodiny, spolužáků apod. :)

právě se snažím učit na zkoušky v téhle šílené době, kdy jsme ve škole nebyli ani jednou a vlastne vůbec nevíme, jak to letos bude, a narazila jsem na tohle video. už asi týden nespím, nejím a mám panické záchvaty, protože vím, že obor, který jsem si vybrala studovat nechci, nebaví mě, ale cítím tlak ze strany rodičů, kteří jsou oba inženýři, že školu musím dokončit. funguje to u nás ve stylu, platíme ti to, vybrala sis to, tak studuj, to je teď tvoje práce. také jsem bez větších obtíží vystudovala gympl a byla jsem takový ten typ, co má většinou jedničky, občas to ujede, ale vždycky v té lepší polovině. nikdy jsem moc nevěděla, co chci dělat, a nikdy jsem se vlastně nemusela učit, vždy mi stačilo probrat to se spolužáky před hodinou, tím stylem jsem vlastně i odmaturovala. od mala jezdím na letní tábory a práci s dětmi miluju. umím plynule anglicky a vždycky mě bavil zeměpis, takže chci po tomhle pekelném období zkoušek podat přihlášku na pedagogiku. pořád mám ale v hlavě hlas všech lidí, co ode mě něco očekávají, že to s další školou dopadne stejně a že nikdy nic nebudu a že jenom s gymplem můžu jít tak akorát zametat chodníky. jsi asi první člověk, který říká něco jiného a strašně moc ti za to děkuju. myslím, že takovéhle věci by se s dětmi/studenty měli řešit více. ukázat jim, že všichni nemusí mít vš, že přejít na jiný obor není nejhorší věcí na světě a že člověk není méně cenný jen protože nemá titul.

Můj příběh je takový, že jsem se po maturitě nedostal tam, kam jsem chtěl. Byl jsem nestastný a šel jsem na obor, který jsem myslel, že mě bavit bude jako alternativa a po tom to zkusím znova. Obor mě nebavil, bylo to hrozné a odešel jsem a čekal na další příjmačky. Znova jsem se nedostal tam , kam jsme chtěl, což byla žurnalisitka, ale dostal jsem se na práva na MUNI. Říkal jsem si, "jo práva, to bude něco". Momentálně jsem z toho hrozně nestastný, nebaví mě učení, nesnáším pomyšlení na cokoliv spojeného se školou a každý den myslím na to, že odejdu. Jediný důvod, který mě drží od skončení studia je, že nechci zklamat mamku a že mám strach co se mnou bude bez VŠ (stejně jak jsi vlastně i ty říkala). Ale odhodlávám se a toto video mi hodně pomohlo, jelikož mám z VŠ takové psychické problémy, že mi to za to vážně nestojí. Díky za super video, je fajn vědět, že jsou tady lidé jako já, se stejnými strachy, ale i tak se dokázali z toho dostat a svět se nezbořil :)

Pořád jsem čekal na moment, kdy se budu cítit dospělý a budu vědět co a jak s životem. Je mi 38, dospělý se necítím a pořád nevím, co dělat :). Ale má cesta mě vede tam, kde se cítím spokojený. Vím už co mě baví, co mám rád, co dělám rád. Dokážu si vydělat tím, co mě baví. A je mi při tom zcela jedno, jaký mám, či nemám papír a potvrzení od někoho.

Studium VŠ musí člověka bavit. Jinak to prostě nejde. Jinak to nemá cenu. Pokud to někoho nebaví, tak v tom ani zákonitě nemůže být nějak extra dobrý. Netuším kde se vzala představa, že všichni musí mít VŠ, jinak jsou podlidi nebo co. Samozřejmě, na nějaká povolání je VŠ naprosto nezbytná (lékař, právník, farmaceut, vědec, učitel, i když tam je ti lehce diskutabilní). Lidi, dělejte, co vás baví a teda hlavně i uživí :). Nemá cenu podléhat tlaku okolí, rodičů atd. Poslední dobou si říkám, že by na základní škole i na střední měli být kariérní poradci/psychologové/personalisti, kteří by pomohli žákům nasměrovat jejich cestu, odhalit talent atd. Mně je 26, mám 2 VŠ, 2 magisterské tituly, ale dnes vím, že kdybych se mohl v čase vrátit, vybral bych si jiný obor a školu.

Mimo téma - Moc ti to sluší 😍 ty stažené vlasy do culíku vypadají krásně přirozeně 👍 a ta barva volného trika ti taky dost sekne 👌 V jednoduchosti je krása 👏

Je zvláštní se na tohle video dívat, protože se v něm úplně vidím. Po střední jsem se dostala na práva a říkala jsem si když ses dostala, musíš jít. I když jsem měla možnost studovat obor, který by mě bavil určitě víc, šla jsem do tohodle jen proto, že jsem se dostala. Mamka mě podporovala, takže jsem vždycky cítila, že musím protože přece neskončím jen se střední když mi škola vždycky šla. Bohužel mi trvalo 6 let na výšce, než jsem si uvědomila, že toto opravdu není pro mě, dělat bych to nechtěla a tím, jak jsem celou dobu jen proplouvala, jsem neměla dost kreditů na to, abych školu ukončila. Nejvíc mě štve, že jsem zabila 6 let svého života jen proto, že jsem se bála rozhodnout se skončit a zklamat mamku. Ze stresu jsem se během výšky dostala do bodu, kdy jsem spala třeba jednou za tři dny a byt jsem opouštěla jen když jsem si šla nakoupit. Odstřihla jsem všechny přátele, protože jsem se s nikým na téma školy nechtěla bavit. Teď jsem ze školy už 2 roky a nadávám si za to, že jsem to nezabalila dřív. I bez titulu mám teď super práci, která mě baví, a hlavně jsem se zase vrátila do pohody. Jsem moc ráda, že vidím, že v tom nejsem sama. Hrozně dlouho jsem si připadala jako naprostý ztroskotanec a nedokázala jsem ani říct, že jsem školu ukončila ale neúspěšně.

Jsem ráda za toto video. Jako jedna z mála mám pozitivní zkušenost s VŠ, byla jsem tam totiž fakt spokojená. Naopak na gymplu jsem fakt trpěla a hodněkrát jsem s tím chtěla seknout, to učivo mě nebavilo a některé předměty mi fakt přišly hrozně těžké. Někdy jsem kvůli tomu dokonce chodila i za školu, abych se vyhnula některým písemkám. Nebyla jsem si 100% jistá, co chci dělat, ale šla jsem na pedagogickou fakultu. Můj příběh je zvláštní zase tím, že až na konci posledního ročníku VŠ jsem si uvědomila, že práci učitelky vlastně dělat nechci, u praxí jsem se vždy hrozně musela přemáhat a zhoršovaly se mi postupem času psychické problémy. Tím ale vůbec neříkám, že škola byla zbytečná, naopak jsem díky ní přišla na spoustu zajímavé literatury, jen mě prostě kontakt s lidmi spíš zatěžuje a učitelé musí být hodně tvrdí, aby to s těmi studenty zvládli. Nemám na to povahu ani psychické zdraví. Jsem hodně ráda, že jsem až skoro do konce studia věřila, že učit budu, jinak bych během studia neměla takovou motivaci se učit ty tuny teorie z pedagogiky, didaktiky atd. Nakonec pracuju ve státní správě, což mě baví a díky titulu mohu být ve vyšší platové třídě než lidi jen s maturitou. Zpětně jsem hrozně ráda, že jsem nesekla s gymplem, protože jiná škola by mě tak dobře na vysokou nepřipravila, taky jsem ráda, že jsem studovala vysokou, která mě bavila. Přijde mi smutné, že v dnešní době plno lidí říká, že titul je jen nějaký papír, jako kdyby to nic neznamenalo (většinou to říkají lidi, co nic nedokázali dostudovat) nebo naopak plno lidí studuje jen kvůli rodičům nebo proto, že se jim ještě nechce pracovat. Já jsem studovala ze začátku s myšlenkou, že pro svoji práci musím mít titul, ale nelíbilo se mi, že se dnes bere titul jako nějaká samozřejmost a studovat jdou i ti, kteří prostě nejsou studijními typy a ani titul nepotřebují ke své práci. Zpětně musím říct, že naopak mi škola dala velký přehled o světě, kritické myšlení a podle mě rozhodně má smysl ji studovat klidně i v případě, že ten obor nevyužiju. Prostě nebrat to tak, že to dělám jen pro ten titul. I tak se ale občas nemůžu ubránit pocitům selhání, že jsem zklamala sama sebe, protože jsem nešla učit. Jenže zdraví je důležitější a realisticky si myslím, že bych se ve škole s dětmi/studenty trápila, ať už na ZŠ nebo SŠ.

Ahoj, tak to mám podobně :) gymnázium a dvě nedokončené vysoké školy..stres, že něco musím, že se někam musím zařadit....nemusím, už vím, že nemusím a to mě osvobodilo. :D

Co se mé zkušenosti se vzdělávacím procesem týče: vzhledem k tomu, že jsem celou základkou proplouvala se samými jedničkami, tak mi všichni učitelé a příbuzní předpovídali budoucnost na gymplu. Já jsem se tomu moc nebránila, ale když jsem řešila, kam si podat přihlášku, tak jsem objevila ekonomické lyceum, které se mi zdálo užitečnější, že sice má dost všeobecného základu, ale zároveň i nějakou specializaci. Hodně lidí se mi to snažilo vymluvit, ale já jsem pak už z principu tam jít chtěla, a nakonec jsem moc ráda, že jsem tam šla. Minimálně proto, že jsem poznala několik skvělých lidí a naučila se psát všema deseti. :D Když jsem se pak rozmýšlela ohledně vysoké, tak jsem byla ztracena. Spíš než nad konkrétním oborem jsem váhala nad konkrétním městem, chtěla jsem být co nejblíže domova. No a pak jsem taky vybírala obory, které neměly povinný tělocvik. Z toho důvodu vypadla ekonomka, protože ta jako jediná tělocvik měla. Tak jsem se zaměřila na jazyky. Za sebou mám tedy rok studia angličtiny, které jsem vzdala, protože jsem neudělala tu nejdůležitější zkoušku z anglické konverzace. Dost mě to mrzelo, protože jsem byla zvyklá na velmi dobré známky , ale prostě jsem viděla, že ač všechno ostatní je v pohodě, tak mluvení před lidmi mi dělá problémy i v češtině a v angličtině je to ještě mnohokrát horší. Tak jsem si našla jiný obor, literaturu, a přestoupila na něj. Literaturu jsem tedy dodělala bez problémů, nicméně zpětně jsem moc ráda, že jsem na té angličtině byla, ale i za to, že jsem z ní odešla. Naučila jsem se totiž perfektně rozumět anglickému slovu i písmu, což je pro můj běžný život opravdu důležité. Na druhou stranu si myslím, že samotná vystudovaná angličtina už tak skvělá a perspektivní pro pracovní trh není, navíc po skončení toho studia jsem se už nikdy nemusela stresovat rozsáhlou konverzací v angličtině před dalšími lidmi. Takže výhra. Momentálně jsem ve druháku magisterského studia, takže bych už měla končit, nicméně s diplomkou jsem ještě ani nezačala. Studium, tentokrát historie, mě opravdu baví, ale do diplomky se mi prostě nechce. Bádání samotné mi nic neříká a ani v budoucnu se mu věnovat nechci. Na druhou stranu chci dokončit to studium (částečně i kvůli rodičům), takže se budu muset přemoci a tu práci napsat. Nicméně musím přiznat, že studium na VŠ mě baví i jako takové. Líbí se mi ta relativní svoboda studovat předměty, které mě baví - v mém případě jsou to jazyky - a celkově studentský život, a i jakási studentská soudržnost.

Ja jsem z prvni vysky odesla na druhou, tam jsem v prvaku taky myslela, ze odejdu a dala ho tak tak, ale ve druhaku byly lepsi predmety, tretak zase ,,peklo", ale tenkrat i kdyz to malokdo pochopi, jsem totalne zatnula zuby, byl to stres, zhubla jsem. Magistr byl uz mnohem lepsi, lepsi predmety, proste vsechno. Zpětne jsem rada, ze jsem to nevzdala. Z vysky nemam jen titul a i dobrou praci, ale hlavne i to, ze jsem natolik silna, ze ustojim stres,neprijemnosti i to, ze ve zlem hledam dobre a neutecu z boje a dotahnu praci do konce, prestoze jsou prekazky.

Děkuji za toto téma! Znám na VŠ spoustu lidí, kteří studují jenom kvůli rodičům nebo kvůli tomu že neví co chtějí dělat. SŠ kterou jsem studovala mě tak šíleně nebavila. Studovala jsem ekonomiku ve strojírenství. Ekonomii jsem úplně nenáviděla. A ač jsem měla takový vztah k ekonomickým předmětům, přihlásila jsem na VŠ na ekonomku. Studuji už 3.rokem bakalářský obor management obchodu. A většina předmětů mě moc baví. A mikro a makro jsem si úplně zamilovala, protože jsme měli skvělého profesora a cviciho. Děkuji za ně! Ale i přes to, že předměty mám ráda dost se školou bojuji a dost předmětu i stále opakuji. A nyní mám ještě miminko a prezenčně studuji. (Teď teda mají distanční všichni 😅) To studium získalo na svoji náročnosti vyšší laťku a už občas přemýšlím jestli nebude lepší vypadnout, ač bych ráda tu školu dotáhla do konce a uspokojila své ego že jsem to zvládla.... A moje mamka by byla šťastná, kdybych dostudovala a dědeček, který už bohužel umřel, si moc přál abych dostudovala vysokou. Není mi v této situaci moc fajn a poslední dobou se mi to všechno sype na hlavu.

Moc díky! Rozhodně povzbudilo. Hlavně i komentáře tady.😊

Ja som na tom podobne, mám tiež 25 rokov a som bez titulu :D. Nezvyknem písať komentáre pod videá a toto tvoje mi vyskočilo náhodou a som za to aj veľmi rád, lebo sa tu našlo niekoľko ľudí ktorí sú na tom podobne ako ja. Bol na gymnáziu, všetko v pohode, žiadny problém...potom som išiel na medicínu na všeobecné lekárstvo, ale v druhom ročníku v lete ma vyhodili lebo som neurobil skúšku a nemal dosť kreditov. Nakoniec som aj zistil, že ma to ani nebavilo, a tak som bol rok doma učil sa na prijímačky a išiel som na zubné lek. Prvý rok to bolo úplne super, mal som uznané predmety, tak som chodil do školy iba na tie zubárske predmety 1x do týždňa a popri tom som brigádoval. V druhom ročníku v letnom semetri ma chytila kríza, nechcelo sa mi učiť na skúšky, bolo ich veľa a hlavne boli zo všeobecných predmetov, ktoré ako možný zubár vôbec nevyužijem, aj keď samozrejme viem, že ich musím urobiť aby som pokračoval ďalej...a tak som teraz v tretiaku, prenášam niekoľko skúšok a neviem ako tento semester dopadne. Škola ma ale baví, spoznal som tam aj veľa super ľudí, len som proste lenivý a nechcú sa mi učiť predmety, ktoré viem, že v budúcnosti nebudem potrebovať a nejako sa cez to neviem povzniesť, že študujeme veľa zbytočností a najmä u nás na Slovensku 6 rokov, čo je v prípade toho zubárstva zbytočné a stačilo by 5 rokov ako u Vás v Česku. Samozrejme, že rodičia mi vyčítajú, že som nemal ísť 2x na tú istú školu a že ich to stálo veľa peňazí a podobne. Už som aj raz platil školé okolo 1800eur a ešte budem aj budúci semester, ak sa tam samozrejme dostanem :). Kedže ma veľmi baví cestovanie a chcem sa tomu venovať aj ďaľej v budúcnosti, tak teraz rozmýšľam, že som asi nemal vôbec ísť na gymnázium, ktoré sa berie ako príprava na vysokú školu, ale niekam na hotelovú a mohol som už dávno pracovať v zahraničí, napríklad na výletných lodiach :D.

Dekuji za sdileni ❤ ja teda dokoncila ekonomickou fakultu, uplne stastnym studiem bych to nenazvala, ale v ty dobu odejit nebyla moznost (rodice, tlak kamaradu, kteri vsichni studovali atp). Osobne si myslim, ze pracovni zivot mi dal mnohem vic, ale zpetne jsem rada, ze titul mam, otevrelo mi to par dveri a po tom, co jsem zapomnela po letech na stresy okolo statnic:D tak se k tomu oboru dokonce sama vracim ve svem volnem case a nachazim si v nem to svoje, co me prvotne vubec tahlo to studovat.. Kazdopadne si nemyslim, ze je dulezity mit VS a titul rozhodne neni vse. Kazdy mame jinou zivotni cestu, a k stesti nebo i bohatstvi si fakt nemyslim ze je to podminka:) existuji ruzne cesticky.. Pritel je z Rakouska a tam je uplne jiny system. Studuje mnohem min lidi a je tam normalni jit v 18ti na par let pracovat,a pak se treba do skoly vratit, az kdyz lepe vedi, co od zivota chteji. V 18ti to podle me vi fakt malo lidi... kdybych si to mohla cele zopakovat, sla bych po stredni na par let pracovat, cestovat, proste nabrat zkusenosti

Děkuji za tento příběh! Miluju tyto povídací videa :)) Já jsem se na základce učila fakt strašně, neměla jsem žádné ambice :D nikdo mě k učení nevedl...a bavila mě jako každou holku skoro v 15 letech jen kosmetika atd (fakt se mi nelíbí, to, že se musí člověk rozhodnout v 15! co bude dělat?!) tak říkám půjdu na kadeřnici nebo kosmetičku...to mě bude bavit :D :D šla jsem na kadeřnici vůbec mě to teda nebavilo, nešlo mi to a hlavně...uvědomila jsem si, že v té třídě se mnou jsou fakt jen hlupáci s prominutím....všichni tam prakticky byli jen protože na víc neměli..a říkala jsem si, že tam prostě nepatřím a styděla jsem se za to :D ale tak dodělala jsem ty tři roky a šla jsem na nástavbu - podnikání.. tam mě to strašně bavilo, myslím, že jsem se učila fakt dobře..maturita za samé jedničky, a jelikož mě nejvíce bavilo účto a ekonomika, tak jsem šla na ekonomku (taky báňskou)...tam to byla tedy krutá realita pro mě :D prvák hrůza (hlavně ta matika...neměla jsem základ vzhledem k předchozímu studiu :D) takže jsem matematiku v druháku opakovala...takže to bylo fakt těžké, ale nějak jsem to dala...akorát mě potrápil operační výzkum...kvůli kterého jsem si musela studium o rok prodloužit...vše jsem nakonec dodělala...napsala jsem bakalářku i odevzdala! dokonce jsem dostala za B myslím, ale týden před státnicemi jsem onemocněla (já nebývám nikdy nemocná :D) ....tak říkám půjdu tedy v září (a to už mi vyměřili myslím 9000, že mám zaplatit...ale nakonec jsem platila jen 2500 nějak mi to prominuli ptž jsem byla nemocná a měla jsem potvrzení) no jenže jsem chodila mezitím do práce 30h týdně...pak se ještě něco stalo v rodině a musela jsem dělat ještě práci navíc za někoho jiného, a už jsem si nemohla vzít dovelenou na učení....tak jsem studim přerušila protože jsem věděla, že se to nestihnu naučit...:D...no teď už mam rok a půl přerušené studium...začali jsme mezitím s přítelem podnikat..myslím,že docela úspěšně, je to mega náročné, ale miluju to, a něják nevidím důvod proč školu dodělávat..ikdyž mi chybí fakt málo, ale pochybuju, že se k tomu dokopu. Navíc mě od půlky střední doprovází tak jako tebe úzkosti a taky občasné deprese...a jen pomyslím na to učení tak mi je zle...

Ahojky, taky mám gympl a nemám vejsku :-) a světe div se ale žiju, mám se podle mě docela dobře, nejsem milionář, nejezdím každý rok na dovolenou k moři ale mám psi, koně ,auto a byt. Na gympl jsem šla kvůli rodičům..pac oni tam byli a oba jsou Ing. Pak už jsem na gympl chtěla i sama od sebe a v první ročníku jsem zjistila že to byla mega chyba a že budu ráda když školu dodělám a že v žádným případě dál nepůjdu :-D nemyslím si, že jsme hloupá ale jsem líná se učit a stve mě a nechápu proč bych se měla učit něco, co nikdy v životě nevyužiju, větší smysl a motivaci pro mě měla práce...práce= peníze= koupím si co budu chtít. Nemyslím si, že každý musí mít školu aby se měl dobře. Nedokážu si představit nemít maturitu..ale nemit vysokou ? Úplná pohoda. Hlavně at jsme zdraví a spokojený se svým životem :-) btw školu si můžeš dodělat když na to přijde i v 50 :-) a jsem ráda že moji rodiče ač oba inženýři..nikdy nem neměli problém s tím, že prostě nebudu pokračovat , rozhodně nejsem pro ně něco min :-) Jo a nyní ve svých 31,5 letech pořád nevím co chci v životě dělat :-D aktuálně jsem v práci spokojená, uživí mě, mám čas na svoje koníčky a osobní život ale není to prace kterou chci dělat navždy. Bohužel ale nevím co bych dělat chtěla..respektive představu mám ale taková práce neexistuje.

Přesně nechápu, jak má dítě v 15 letech rozhodnout o tom, co má dělat v životě. Já jsem si vybrala obchodku, jelikož nic jiného mě nezaujalo a na gympl jsem nechtěla. S učením jsem nikdy problém neměla, střední mě bavila, odmaturovala jsem s vyznamenáním. Ale když došlo na výběr VŠ, tak jsem se začala sama sebe ptát, jestli chci začít nový obor nebo pokračovat v ekonomice, chvilkami jsem si i pohrávala s myšlenkou, že prostě se školou končím a půjdu do práce, protože i jenom s maturitou z obchodky se dá najít slušná práce.....ale nakonec jsem se tedy rozhodla pokračovat v ekonomice. Takže momentálně jsem ve druháku na ekonomicky zaměřeném oboru. Ve studijním plánu mám předměty, který mě baví hodně, ale i ty, co jsou pro mě absolutní utrpení a nevidím v nich žádný přínos....všechny zkoušky mám, nic neopakuji, ale prostě mám pocit, že mi to nedává nic, o čem bych mohla říct "jo, tak tohle využiju, až tu školu dokončím." Jelikož můj obor má studentovi dát přehled ve všech podnikových činnostech, budu doufat, že se v něčem nakonec najdu a budu moct říct, že jsem nestudovala zbytečně. Asi to co jsem napsala ani nedává smysl, ale na tohle téma toho mám hodně co říct, všechny ty pocity co se ve mně odehrávají, když ve škole sedím, když odcházím ze školy...je toho hodně a sesmolit do smysluplných vět je celkem těžký :D

Ďakujem za video. Úplne súhlasím s tvojimi myšlienkami, my sme si strojcovia vlastného života, aj keď je to hodne ťažké bojovať už len s vlastnými myšlienkami kvôli tomu, že chceme, aby na nás bola rodina hrdá... Sama som si tým prešla a stále aj prechádzam. Celý život mi rodina podsúvala len medicínu (máme to v rodine) a tak som sa na ňu poctivo učila rok. Neznášam, keď mi niekto niečo nasilu núti. Chcela som zlyhať už len kvôli tomu, aby som si išla "vlastným smerom" a hnusilo sa mi ísť po ich vôli..."musíš". Prijímačky mi o vlas ušli a ako "záchranu" som si dala niečo, čo by ma mohlo baviť - biológiu s anglickým jazykom. Po jednej strane som bola aj rada, že keď to nevyšlo, tlak z rodiny zrazu akoby zmizol. Už to nebolo "musíš, musíš, musíš". Už povolili a bolo to také "čo by ťa v živote bavilo?" (Stále nie úplná podpora, musela to byť 100%ne racionálna voľba). Ako som študovala obor biológie, veľmi ma to bavilo sa učiť o ľudskom tele a chytila som sa sama od seba myšlienky stať sa doktorkou. V prváku toho biologického odboru nám zrušili naväzujúce štúdium, takže som to brala ako jasné znamenie, že dám niečomu inému šancu. Tak som sa rozhodla úplne zarebelovať 😝 a vybrala som obor informatiky s ekonómiou (matematika ma vždy bavila a ekonómia zaujímala, ale nikdy som ju nemala - lucky me 😅). Prvý rok bol riadne veľký psychický boj, ale horko-ťažko-sladko som sa prekúsala až do terajšieho 3.ročníka. 🙈 A tu prichádza opätovné rozhodnutie. "Čo ďalej?" Celý život ma to láka kreatívnym smerom a dnes mám posledný deň na podanie prihlášky na 2 odbory, ktoré by ma mohli baviť, ale zároveň viem, že by som sa chcela venovať viac hudbe a divadlu, tak som si nakoniec nepodala na obory, ktoré ma teraz viac lákajú ako môj. Určite je v tom aj tá myšlienka, že by som musela ísť na bakalárske štúdium zasa od začiatku (už po tretíkrát) a radšej dám šancu mojim snom a koníčkom... Prácu mám a titul dúfam bude tiež, tak si môžem začať plniť sny podľa seba. Len ma mrzí, že som nebola tvrdohlavejšia a nešla si od začiatku na prvú školu, čo ma lákala (hudobný odbor), ale dávala som priveľmi na názor druhých - rodiny. Teraz som v škole celkom spokojná. Nie je to nič extra, ale aj si to viem predstaviť robiť do konca života. A pri tom mám čas na svoje hobby. ĽUDIA, POČÚVAJTE SVOJ INŠTINKT, SVOJE ❤. 😇🥰 P.S.: Stále sa cítim stratená, čo ďalej v budúcnosti chcem / budem robiť. Ale to asi určitým spôsobom každý. 😏

Skvělé video :) Můj příběh je v podstatě dost podobný, až na to, že já tu školu dodělala. Také jsem chodila na gympl, také jsem nevěděla a když už, tak mi přišlo, že spíš bych měla dělat humanitní obor či něco kreativního - od základky jsem fotila a bavila mě zvířata, ale na obojí jsem byla "moc chytrá" a bylo by to pod mou úroveň prý. Nicméně ve čtvrťáku mě naše matikářka pošťouchla, že bych mohla jít i na technický obor a díky tomu jsem se nakonec ocitla na Informatice na VUT. Upřímně i díky tomu, že jsem na začátku čtvrťáku přišla o mamku, absolutně jsem nevěděla, co se sebou a šel tam přítel, tak to byla pro mě taková záchrana, že mám nějaký "plán" co bude. Jenže jelikož jsem měla základy programování na bodě mrazu, poprvé jsem se s tím setkala doslova až na té VŠ, tak to byl strašný masakr pro mě. Ta škola je těžká i pro kluky, kteří už programovat trochu uměli, natož pro mě, když jsem to vůbec neuměla. Nějak jsem "se kousla" a prvákem nakonec prošla a dokonce jsem udělala všechny předměty. Rozhodně ne na první termíny a většina z nich byla dost "o prsa", ale prošla jsem. Ve druháku jsem reálně chtěla odejít. Věděla jsem, že mě to nebaví a nechci to dělat, jenže jsme s naším týmem zvládli udělat projekt, o kterém se proslýchalo, že je v bakalářském studiu nejtěžší. V tu dobu jsem si hledala jiné školy, chtěla odejít, ale odrazovalo mě to, že bych jinde musela platit a beztak jsem nevěděla, co přesně, že bych chtěla. Psychicky mě to deptalo, neměla jsem na nic čas, skoro jsem nespala, protože jsem nic nestíhala. A přesto mě prarodiče přesvědčovali, že to mám dodělat, však už jsem za půlkou a hlavně, bez titulu nic nebudu. Doteď si pamatuju slova přítelovy mamky, ať se prostě sebezapřeme a doděláme to, že už jsme přece za polovinou a že pak, až tu školu dáme, tak už to klidně nikdy nebudeme muset dělat, když nás to nebude bavit (jakože WTF, proč tu školu teda studujeme, že? :D ). Takže jsem se nechala přesvědčit, ale z druháku jsem si táhla předměty do třeťáku a tam jsem zas něco nedala, takže jsem ve finále studovala 4 roky. Loni v červnu jsem udělala státnice a "hurá" jsem bakalář z IT školy. Problém je, že i když jsem zvládla všechny ty projekty, tak nemám praxi a hlavně mě to šíleně nebaví. Takže od loňska mám ŽL na focení, ale upřímně to nejde uplně tak, jak bych chtěla a jsem z toho docela špatná. Doteď, když o tom píšu, tak mám slzy, protože ty čtyři roky beru jako nejvíc ztracené roky života něčím, co mě akorát stálo zdraví a energii a je mi to šíleně líto. Vůči mně. Nejhorší ale je, že si stejně ostatní myslí, že to k něčemu bylo a nezapomenou mi to připomenout, i když to není pravda, protože jaksi nejsem ajťák a nevydělávám statisíce. Spíš aktuálně hledám práci a říkám si, že ta informatika působí v tom CV možná i hůř, než kdyby tam byl jen ten gympl... Takže máš můj obrovský obdiv, že jsi to zvládla, vzepřít se tomu očekávání a udělat to podle sebe. Protože já nelituju snad ničeho víc, než že jsem tohle neudělala už předtím.

Hani, měla jsem to stejně, 4x jsem začala studovat VOŠ, vždycky jsem to vzdala v prváku, hned jak začalo zkouškové jsem měla hrozné psychické problémy... Nebyla jsem schopná jít na zkoušku, hrozně jsem se bála selhání. Doma mi vždycky říkali, že nemám končit maturitou, že by to byla škoda... zpětně si myslím, že jsem si prostě po maturitě měla najít hned práci v oboru a byla bych šťastná. Místo toho jsem se 4 roky plácala na nesmyslných pracovních pozicích jen, aby se to dalo nějak udělat i se školou... mezitím jsem akorát zapomněla spoustu věcí z oboru, který vystudovaný mám, baví mě a k tomu, co teď dělám vlastně ani nic víc nepotřebuju :-) Každej prostě nemusí mít VŠ, plnohodnotný život se dá prožít i s maturitou.

Myslím si, že vysoká škola je od toho, abychom se zlepšili v tom co nás baví. A pokud nás to nebaví, tak je to o ničem. Taky jsem přešla po prvním ročníku a bylo to to nejlepší co sem mohla udělat. Ideální je prostě odejít v tom prvním i kvůli placení toho studia. :D Takže studovat vš z rozumu a pokud nás to nebaví nemá cenu. Kor když se pak člověk trápí :D a je spousty uspěšných lidi i co mají jen gympl. Takže hlavne zádny stres, život máme jen jeden :D

Hani, díky za tohle video! Je mi 24, prošla jsem tady třema VŠ, letos snad dokončím bakaláře a vůbec nevím co se sebou. Mám kolem sebe tolik kamarádů, co se na VŠ vykašlali a jsou úspěšní v práci a já jsem zmatená jak lesní včely.... Studuju marketingovou komunikaci, zkusila jsem si práci v kanceláři a není to pro mě, potřebuju osobní kontakt s lidma a sedět 8 hodin denně v práci u počítače mě pomalu ale jistě zabíjelo.. Teď dělám v baru a sbírám odvahu abych zkusila poslat životopis no NYXu a udělala si tak z koníčku práci. Čím dál víc vidím, že lidí jako já je plno, ale na druhou stranu je kolem mě taky dost lidí, ktěří nechápou, že je mi, pro ně už, 24 a nevím kam směřovat. Teď lituju, že jsem třeba po gymplu někam neodjela na rok do zahraničí

Určite toč viac takýchto príbehov, si skvelá

Já jsem nikdy nepochopil, kolik lidi si myslí, že VŠ je tu primárně jako příprava pro budoucí povolání. Teď jsou všichni nešťastní, protože měli nereálná očekávání. Škola má především přenášet informace a šířit vzdělání v oboru, nebo tématu, který člověka zajímá. Má sdružovat lidi, se stejným zájmem. Je to určitá životní zkušenost, která člověku spoustu dá, už jen tím, k jakým příležitostem se dostane. Ja také na konci gymplu absolutně nevěděl, kam chci, jako asi polovina ročníku. Ale nebral jsem školu primárně jako cestu k povolání. Dnes se člověk naučí téměř cokoliv sám, když má zájem a motivaci. Nikdy v historii lidstva nebylo lehčí si něco vyhledat a naučit, od digitálních profesí, po ty manuálně řemeslné. Praxi nám dají stáže, praktické kurzy, ale hlavně vlastní zájem. Stačí být bdělý a mít otevřené oči, i sledování kvalitních filmů, literatury faktu a obklopit se chytrýma lidma nás posouvá. Pro mě byla největší motivace jít na VŠ sociální faktor, chtěl jsem být mezi lidmi se stejným zájmem a nechtěl jsem se ochudit o životní zkušenost, navždy bych toho litoval, kdybych to alespoň nezkusil. Baví mě zkoušet nové věci a hledat souvislosti, vždy mě něco nového nadchne a rozhodnu se o tom dozvědět více, ale nutně k tomu školu nepotřebuji. Nechci se vázat jen na jeden obor. Hlavně každého ženě jiná motivace, proč studovat VŠ,někdo chce kariéru, někdo rozvíjet svůj zájem a potkávat lidi a někdo chce jen zvědavost, neprijit o zkušenost. Ale jsem nesmírně rád, že jsem na VŠ šel, i když ani teď na magistru (vystudoval jsem multimediální tvorbu a mgr žurnalistiku) nevím, jestli to bylo úplně to ideální, tak chci pokračovat dál, ať už sám, nebo na škole. Vyhovuje mi spojení práce a studia, klidně bych to rád dělal celý život. Dnes se systém stejně tak rychle mění, že to, co se naučíme na škole, je stejně mnohdy do pár let výrazně jinak. Naopak svět přeje flexibilním lidem, co se neustále něco chtějí učit a umějí to rychle. Společnost by nám pořád kázala, jak žít vlastní život, ale to je cesta do pekel. Člověk by měl zůstat sám sebou, dělat co ho baví a respektovat, že ostatní žijou jinak a podle sebe. Nekdo se rozhodne většinu života cestovat, někdo vidí smysl v kariéře a svém oboru a někdo se rozhodne odejít z civilizace a žít v harmonii s přírodou a přirozeností. Vždyť to je naprosto super a o tom život je. Žij a nech žít. Bohužel spoustu lidí vidí svět jen omezeně, pouze skrze svůj úhel pohledu, ve kterém má vše jen jedno správné řešení. Tisíc lidí, tisíc názorů, tisíc životních cest, každá úplně jiná. Respektujme se navzájem a občas se snažme i chápat.

Hani, úplne ťa chápem. Mňa tiež rodičia tiež veľmi podporujú v učení ako teba a moc teda nie som učenlivý typ. Tiež som uvažovala nad študovaním psychológie, zaujíma ma to, ale nedokázala by som sa to učiť, lebo je toho veľa. Tiež prežívam podobné pocity, čo so sebou a ako dopadne moja výška, lebo prihlášky už mám poslané. Dúfam, že sa mi podarí vyštudovať a osamostatniť sa. :) Je fajn rozprávať o takýchto témach. Paradoxne sú veľmi povzbudivé a veľmi pomôžu všetkým, ktorí majú podobné problémy. ĎAKUJEME :)

Ve svých 44 letech musím říct, že NEVÍM. Nevím, co je správně, asi jak u koho....Každopádně držím palce, Hanko, aby se vám v budoucnu dařilo. Důležité asi je dělat to, co člověk chce sám a nežít život někoho druhýho (aspoň dokud nemáte děti). Já jsem z generace, která byla zvyklá poslouchat a tolik neřešit líbí x nelíbí. Navíc nebyl ve škole kreditní systém, tak buď člověka vylili nebo to udělal. Tak jsem prostě dostudovala. Učili jsme se spoustu ptákovin, ale obor v zásadě asi byl moje volba, pak jsem v něm 10 let pracovala. pak se mi život zamotal skrz mateřskou a pak zdravotní problémy a až teď zkouším dělat to, o čem jsem snila. Jestli to nevyjde, možná budu ráda, že mám něco vystudováno. Ale taky můžu nadávat, že jsem nezačala dřív s tím, co opravdu chci. Každopádně z vašeho povídání vyplývá, že jste se snažila a skončila to až po zralé úvaze a ne v prvním pocitu nepohodlí. Sleduju vás mladší, jestli budete žít líp než my. Každopádně když třeba koukám na Superstar, úplně zírám, jak jsou ti mladí lidi sebevědomí...a to myslím v dobrém.

Díky moc za tohle video. Kolikrát si myslím, že jsem jediná, kdo to tak má a že jsem divná. Ale teď vím, že nejsem. Díky 🙏

Ahoj Hani, díky za toto video, myslím, že je opravdu spousta lidí, co neví jakou školu si vybrat a co vlastně v životě dělat. Já byla jednou z nich - na základce samé jedničky, učitelé mě posílali na gympl. Já na gmpl moc nechtěla, nešla mi fyzika, chemie, matika..Nevěděla jsem kam, tak jsem šla na obchodku, i přes to, že mě ekonomika vůbec nelákala. Kamarád z obchodky mi řekl, že tam není moc matiky a je to lehké, tak jsem si řekla proč ne. Hmm, to nebyla až tak pravda, jak jsem zjistila později. Každopádně jsem odmaturovala a teď co dál, byla jsem prakticky ve stejné situace jako v 15ti. Pokračovat na ekonomku jsem rozhodně nechtěla, tak jsem zkusila něco úplně jiného a to obor Lázeňství a turismus v Opavě. Předměty mi přišly zajímavé, ale hlavně mě lákalo to, že vypadnu z domu, poznám nové lidi atd. Když budu hodnotit jen samotné studium, a školu, tak jsem po prvním roce začínala být docela zklamaná. Nebudu popisovat do detailů, ale jednoduše jsem cítila, že mě ta škola přestává bavit a nic mi nedává. Na začátku druháku jsem přemýšlela, že ze školy odejdu, ale neudělala jsem to (hlavně kvůli rodičům - platili mi koleje a asi jsem to brala i tak, že to vzdám a to přece neudělám, že jo..) Takže jsem zůstala, ale třetí ročník už pro mě byl celkem utrpení. Do toho jsem si špatně zvolila téma bakalářky a vedoucí mé práce mi taky zrovna nepomáhal. Takže jsem se rozhodla si téma změnit, to ale vyžadovalo prodoužení si studia o rok. Bylo to velké dilema, které mi také nedalo pár nocí spát, ale nakonec jsem do toho šla. Reakce mého otce na oznámení, že si prodlužuju studium o rok byla,jako bych mu sdělovala, že se školou končím. Pro mé rodiče bylo studium na prvním místě už od základky, takže vím, že i toto mě v mých volbách hodně ovlivnilo. Bakalářku jsem napsala na nové téma a odstátnicovala s odřenýma ušima. O tom, že bych pokračovala v dalším studiu na vyšší titul už jsem ani nepřemýšlela. Doteď si říkám, že jsem měla ze školy odejít po tom prváku, jak jsem to cítila. Byla bych bez titulu, ale na tom mi stejně nezáleží, spíš to vnímám jako ztracené roky. Po státnicích jsem odjela cestovat a v tom jsem se našla. Tato zkušenost mě v zpětném zhodnocení mého studia jen utvrdila.

Ahoj Hani :) já jsem opačný případ. A jsem šťastný případ :) Na gymplu jsem se rozhodovala, co půjdu studovat, měla jsem na výběr jazyky a geologii. Racionálně jsem se nakonec rozhodla pro jazyky, moje okolí netušilo, co geologie je, a ukecalo mě tam nejít. Jazyky byly super, ale bavila mě jenom půlka studia, druhá půlka byla literatura, kterou ráda nemám. Na konci druháku jsem se rozhodla, že to není to, co chci v životě dělat, byla jsem zklamaná náplní studia i přístupem vyučujících. Nicméně jsem kvůli rodičům (bylo mi vyhrožováno, že jestli to nedokončím, tak jim ty dva roky zaplatím), nakonec přetrpěla třetí ročník a bakaláře dodělala. Překonala jsem to hlavně kvůli tomu, že jsem věděla, že to bude mít konec a potom půjdu na geologii, kterou jsem chtěla. Tři roky na geologii utekly jako nic, mám druhého bakaláře, jsem v prváku na magistrovi. Moje rodina moc přesně neví, co vlastně dělám, co s tím budu dělat, jestli to má nějakou budoucnost, jestli se tím budu někdy živit... Ale světe div se, já se tím živím už teď :) Lidi se mě často ptají, jestli nelituju těch "ztracených" tří let - nelituju. Naučila jsem se jazyky a poznala super lidi, a hlavně, nebyl to obor, co bych už nikdy nevyužila, jazyky používám denně, sama ve svém zájmu, i když se tím neživím. A ano, člověk studuje jenom kvůli sobě, protože to je to, co bude jednou dělat. Mně osobně je teď úplně jedno, jestli to je vysoká škola nebo učňák - zajímá mě hlavně obsah studia, protože to je to, co mě fakt baví, co mám ráda a co mě zajímá :) Takže tituly mám teď dva a používám je nanejvýš u doktora ;) Navíc teď, v době koronavirové, už vím, že letos žádné prázdniny mít nebudu a léto strávím ve škole buď učením nebo prací na diplomce, ale vůbec mi to nevadí, protože mě to baví a ráda tím vyplním svůj volný čas. Ale taky si dovedu dost dobře představit, že tahle situace může být pro hodně lidí, kteří školou trpí, dost zničující a že kvůli tomu spousta lidí studium nedokončí... Ale zase, život je i to mezi pondělím a pátkem, i náplň studia je život, stejně jako práce, tak jsem zastáncem toho, aby se lidi netrápili někde, kde je to nebaví, a radši našli svoje štěstí :)

Hani, děkuji ti za video a hlavně za to, že s námi všechny tyto životní situace sdílíš :) řekla bych, že to ne jednomu člověku může pomoci nebo ho to donutí se nad tím alespoň zamyslet (pokud se ho tohle téma samozřejmě týká)

Toto je presne môj prípad .... tiež mám gympel a 3 roky výšky bez titulu (prerušil som štúdium), momentálne žijem a pracujem v Nórsku,o tom som vždy sníval a nemenil by som mám sa skvele :) Titul proste nieje všetko a nikde nie je napísané,že keď máš výšku , že sa budeš mať v živote dobre.

Mě příjde strašně smutný, kolik lidí jde na vysokou školu aniž by na ni chtěli jít. Že tam jdou jen jako ovečky, protože to tak má skoro každej. Vždyt tak jen marní čas a hlavně ve většině oborech titul není vůbec potřeba. A jít na gympl, když člověk neví... nevím jestli by mu právě nepomohlo jít trošku odbornějším směrem a buď ho nadchne a bude v tom pokračovat nebo bude alespoň vědět, co dělat nechce. Rozhodně na tom bude líp než po gymplu, kde 70% lidí neví vůbec.

V devatenácti jsem se dostala na vysokou školu ... No a v létě mezi čtvrtakem a prvním semestrem se u mě objevily zdravotní problémy. Na školu jsem nastoupila, ale to pendlovani mezi vysokou a doktorama bylo šílený ... při zkouškovým se mi několikrát udělalo tak zle, že jsem musela sklopit hlavu a skončit ... Přes rok jsem se léčila. A pak nastoupila do práce ... To, že nemám titul, mě netrápí, jsem se svým momentálním životem spokojená ... Občas prostě osud určuje za nás :-)

Udělala jsi dobře a zasloužíš si velký respekt! Můj příběh má taky podobné motivy: gympl a nerozhodnost, mononukleóza, psychické problémy a pocit, že nesmím zklamat rodiče... Já jsem se takhle začala trápit až na magistrovi, kam jsem se dostala bez přijímaček. Jinak bych se na něj možná ani nehlásila. Na konci prváku jsem dostala mononukleózu, ale zvládla jsem to uzavřít. A další rok to jelo z kopce - chronická únava jako důsledek nedoléčené mononukleózy, nulová motivace dokončit VŠ a psát diplomku, workoholismus. Takže mě zachraňovaly antidepresiva a postupné ukončování úvazků - konec brigády, přerušení a nakonec zanechání studia. Ve chvíli, kdy jsem té školy zanechala, se mi TAK ulevilo. Ale až v tu chvíli jsem pocítila, že to byl ten hlavní problém. Naneštěstí mě rodiče nepodrželi a dlouho se se mnou nebavili. Usmířili jsme se, až když jsem jim poslala dlouhatánský dopis, ve kterém jsem do podrobna popsala to, co obnášely mé deprese. A tohle je hlavní důvod, proč to všechno píšu. Pokud je tu někdo, kdo nechce zklamat rodiče (nebo někoho jiného), buďte stoprocentně upřímní ve svých důvodech a pocitech. Když druhou stranu donutíte vcítit se do vaší situace, na titulu přestane záležet. Po 4 letech pracovního života jsem za svou volbu pořád ráda. Pracuju teď ve VŠ knihovně a když vidím ty studenty, jenom si potvrzuji, že bych už fakt studovat nechtěla.

Super video. ❤️ Super, že jsi šťastná. :) Moc ti to přeju. Je mi 23 a taky jsem nedodělala VŠ. Hodně věcí v mém případě bylo podobných jako u tebe. Gympl, nevěděla jsem co dál, nějakou dobu jsem si myslela, že možná psychologii, pak zas že to radši asi ne. Pak jsem studovala něco co mě ani tak moc nebavilo, ale prostě se ode mě očekávalo, že budu mít titul, že s titulem budu mít jednodušší život... Já jsem v té době pro sebe taky neviděla jinou možnost a HLAVNĚ taky jsem strašně moc nechtěla zklamat rodiče a prarodiče. :( To mě moc trápilo. Studovala jsem 3 roky a nezvládla to úspěšně dokončit. Pak jsem se ještě pokusila se vrátit a dodělat to, ale opět to nevyšlo. V té době už jsem ale naštěstí měla práci, která mě baví a to mi hodně pomohlo. Bylo pak i o trošku snazší to říct rodině, když jsem měla v záloze práci. Sice tam nevydělávám moc, ale jsem tam spokojená. :) Jen se bojím, že v budoucnu přijdou časy, kdy si budu přát, abych ten titul měla a měla tak třeba lepší možnost zajistit svou budoucí rodinu. :/ Mám podporu ve svém partnerovi, tak věřím, že spolu to vždy nějak zvládnem. Snad ano. :) Tobě (i všem, co jsou v nějaké takovéto situaci) přeji hodně sil, jen to nejlepší a ať jsme šťastní a spokojení sami se sebou. 🍀☀️

Aaaa tady je taková fajn zóna plná lidí, kteří jsou na tom podobně jako já. Hned má člověk lepší pocit, že není jediný v tom Česku, kdo má takový problém 🙈 geniální video, které mi zlepšilo den✨ jsem teď 2 měsíce na vš po gymplu a vůbec mě to nebaví, v podstatě studuju kvůli ostatním a kvůli strachu, že se bez titulu neuchytim🥴už teď vím, že ten obor nedostuduju, vůbec mi to nejde.. Tak tomu dám příští rok asi ještě jednu šanci někde jinde a pak se uvidí no🙏 ten pocit averze, když někdo jenom zmíní školu, moc dobře znám 😆

Si veľmi milá baba a prajem ti do života len to najlepšie. Titul nie je to najviac na svete. Ja som rada za rozhodnutie mať strednú zdravotnú a nemusí mi byť ľúto, že som tiež nedala dve VŠ. Prvú som veľmi, veľmi chcela aj keď bola mega ťažká. Ale ten mega stres a veľa učenia by nevadil, keby človek nemusel stále bojovať s ľuďmi. Nebavilo ma tá neustála demotivácia a otvorený výsmech profákov. Samozrejme, že tam boli aj skvelí ľudia, no bolo ich o dosť menej. Druhá fakulta s podobným zameraním (o niečo ľahšia) ma zabila skôr. Jednoducho som pochopila, že to nie je o vedomostiach a snahe ale o tom, kto vie lepšie obísť systém, o tom či s vami profák vybabre lebo mu nie ste sympatický a pod. Ľudia, ktorý to odpíšu a prd vedia to prejdu a vy nie, lebo niečo.. Za úzkosti a depresie mi ten titul nestojí. Radšej chodím do práce a pomáham ľuďom. Som produktívna a hlavne úplne samostatná, slobodná a šťastná. Keď chcem, niečo nové sa naučím, keď sa mi nechce robím niečo iné.

ahoj Hani, asi ako jedna z mála ti sem napíšem môj príbeh so šťastným koncom :D :) tiež som šla na gympel lebo som nevedela čo chcem zo životom, na gympli sme mali fantastického učiteľa biológie a preto som si biológiu veľmi obľúbila. Vedela som, že by som chcela študovať niečo s biológiou, možno zdravotníctvo ale nevedela čo presne, tak som si našla nejakú stránku s ponukami VŠ a čítala jeden program za druhým. Našla som verejné zdravotníctvo, biotechnológie, fyzioterapeut a rádioterapeut. (vedela som že na lekára nemám a sestra byť nechcem) Neskôr som ešte prehodnotila že verejné asi nie a podala si prihlášky na zvyšné 3 školy. Rádioterapia bola v Bratislave a tam som nechcela ísť lebo som sa bála veľkomesta (som z malého krajského mestečka v strede Slovenska a mala som to dosť daleko na dochádzanie), Fyzioterapia bola v Banskej Bystrici, kde by sa mi super dochádzalo, preto som verila že pôjdem tam, a Biotehnológie boli v Nitre kam som sa už tešila na internát. Na prijímačky fyzioterapiu som sa najviac pripravovala ale hlásilo sa nás veľa a brali myslím že len 1/5, tak%ze tam som sa nedostala, do Bratislavy som sa nepripravovala vôbec lebo tam ma to nelákalo, a skončila som 2 pod %ciarou, ale bolo mi to jedno, ostali mi Biotechnológie, nevedela som či ten odbor zvládnem ale povedala som si že skúsim. V ten istý deň ako som šla platiť zálohu za internát mi poštárka doniesla doporučený list z rádioterapie v Bratislave-prijali ma. Neviem čo sa vtedy vo mne zlomilo, ale povedala som si že je to znamenie, na školu som šla, u%zila som si ju najviac ako to len šlo, do Bratislavy som sa neskutočne zamilovala, našla som si na výške fantastických kamarátov. Momentálne už 3, rok pracujem a vôbec to neľutujem, svoju prácu milujem a nevymenila by som ju za nič na svete. Čo z toho vyplýva? Občas sa netreba riadiť hlavou ale srdcom a spraviť niečo nečakané :)

Ahoj / dobrý den, Je velmi hezké slyšet Tvůj příběh, zároveň je nám to dost líto. Kdyby přišly problémy s psychikou i zdraví třeba u nás, tak se tomu pověnujeme, aby to fungovalo - Poradenské a kariérní centrum má skvělý tým psychologů a poradců, je možné zažádat o kompenzace při studiu atp (ale myslíme, že situace je jinak dnes už na všech smysluplných školách). Ve výsledku úplně souhlasíme, že studium není nutně pro každého. Fakt ne. A je to hrozné zlo, že se tam spousta lidí tváří, přitom na řemeslech není vůbec nic špatného, naopak! Nemluvě o tom, že některá specifická odbornost se dá dohant časem - kurzy celoživotního vzdělávání teď zažívají obrodu. Škola dává prostředí, kde se lze učit, ale nutit do toho někoho,... to vážně nemívá smysl. Chtěli bychom ještě doplnit, že pod tím titulem se stejnou měrou, jako je odbornost odráží také jen holý fakt, že studium člověk dotáhl. A možná dnes, víc, než kdy jindy, je to prostě challenge, výzva. Titul znamená, že se člověk umí hryznout, že umí dotáhnout to, co načal a nepustí, dokud nemusí. Neexistuje podle nás studium, které by mělo být jen zábavným učením, to si asi přiznejme všichni. Ale je to často to implicitní - za tou fasádou názvu oboru a seznamu zkoušek, co je důležité. Přijít do systému, umět se v něm zorientovat, vytěžit z něj maximum, ztratit v něm minimum, dokončit, jít dál. Proto je dokončené studium ceněné u zaměstnanců. Nevěřili byste, jak často nám zaměstnavatelé říkají, že je jim jedno, ze kterého oboru by nabrali absolventa - že je důležité, že to je právě VŠCHT, jakožto prestižní škola. Každopádně hodně štěstí do budoucna, skončit rozhodně není katastrofa. Ale byla by škoda, kdyby se z toho stal v dnešní uspěchané době trend /"sport". Dnes to hrozně nahrává roztěkanosti a deformovanému smyslu pro odhodlání. Vůbec netvrdíme, že je to Tvůj/Váš případ, ale ruku na srdce, kolik lidí znáte, kteří by vše chtěli mít hned, instantně, bez námahy. Nic co za něco stojí, bez toho není a to ostatně víte sama moc dobře, protože za sebe sama musíte bojovat. A tohle vysoká škola naučí také. Přejeme krásný den!

Ahoj Hani, Díky za tvou odvahu sdílet svůj příběh. Na oplátku přidám svůj. Můj sem o práci u koní mi mamka zatrhla už na ZŠ. Jsem totiž moc chytrá na takovou práci. Mohla jsem si vybrat ze dvou gymplů v okolí (ten rok byla jen jedna přihláška). Oba rodiče mají výšku a tak nebyla možnost po matuře nepokračovat dál. Máma je právnička a jelikož se už na gymplu ukázalo, že k tomu mam také vlohy, byla volba jasná. A tak jsem nastoupila na PF UPOL. Škola byla super, Morava taky, lidi skvělý... Ale ta realita, že právo a spravedlnost jsou něco úplně jinýho, na to se připravit nejde. Čím déle jsem studova a pronikala hlouběji, tím horší to bylo. Co ale bylo nejhorší, byl přístup některých vyučujících a později i nového vedení fakulty ke studentům. Po 6 letech studia jsem to dopracovala k nervovému zhroucení. Tělo mi dávalo signály delší dobu, ale já neposlouchala. Myslela jsem, že to urvu vůlí. Už jen 9 zkoušek a státnice, ale nešlo to. Každý, kdo z tohoto kola vyskočí dřív, by se měl fakt pochválit a nic si nevyčítat. Já díky mamce přerušila. Byla rok doma s depresema a pak se pokusila vrátit. U mě to nefungovalo. Jak jsem se dostala ke zkouškám, tak se i přes medikaci vrátily panické záchvaty a úzkosti. To byl pro mě signál definitivně odejít. Nelituju, došla jsem si k tomu, že to tak mělo být. Co mam v hlavě mi nikdo neveme a titul k životu nepotřebuju. Naši se vzhledem ke stavu, ve kterém jsem byla tak dlouho dopracovali k tomu, že je pro mě důležitější moje zdraví než titul. Ale nebylo to lehké. Nejvíc mě vytočí dotaz, zda není škoda, že jsem školu vzdala před státnicemi. Ne není, stálo mě to hodně všeho, ale takovému člověku to vysvětlovat nechci. Omlouvám se za délku. Držím pěsti všem co ještě bojují.

Na výšce jsem byla dva roky, vlezla jsem na obor, který jsem si hodně přikrášlila (taky mám gympl a dlouho jsem nevěděla, kam jít). Jsem ráda, že jsem sama od sebe nakonec odešla, jelikož mě to tam absolutně nebavilo, neviděla jsem v tom smysl. Teď studuju něco úplně jiného, jsem ráda a příští rok snad končím :) Děkuju za tvoji otevřenost

Hani, moc děkuju za tohle video, mám pocit, že o takových tématech nikdo nemluví. Ráda bych přispěla se svým příběhem, který bude velmi dlouhý. Na gymplu mi nešly přírodovědné předměty, tak mi dost kazily výsledky a já bývala obecně jedna z nejhorších ve třídě. Pak jsem ale maturovala z mých oblíbených předmětů a skončila se samými jedničkami mezi premianty. Podporu od rodičů jsem neměla žádnou, vždy jim bylo jedno jak se učím a i zvládnutí maturity jim bylo vlastně fuk. Paradoxně jsem se na vysokou jako jediná ze třídy nedostala (hlásila jsem se na UK žurnalistiku) a tak jsem šla na soukromou VOŠ publicistiky. Po prvním ročníku jsem byla zklamaná z přístupu učitelů a řekla si, že nechci aby mi rodiče platili další 2 roky školy, která mě zas tolik nebaví. Šla jsem pracovat a další rok zkusila 2x přijímačky na ruštinu pro mezikulturní komunikaci a fonetiku. Bohužel jak člověk přestane jazyk používat, tak toho spoustu zapomene. Nicméně jsem se vždy unavená po příchodu z práce snažila alespoň na hodinu sednout k učení. Proto mě pak mrzelo, když mi vždy přijetí uteklo o nějakých 6 bodů. Celý život jsem chtěla být sportovkyní nebo zpěvačkou, ale rodiče mě ke sportu a umění vůbec nevedli a tohle prostě v dospělosti člověk nedožene. Znovu už se na VŠ hlásit nebudu, není žádný obor, co by mě zajímal a pochybuji, že bych zvládla přijímací zkoušky, když jsem je 3x neudělala. Cítím se dost méněcenná, když doopravdy všichni moji spolužáci, kamarádi a kolegové mají tituly, historky a zkušenosti z VŠ. Chtěla jsem si to zažít s nimi a je fakt, že pouze s maturitou byl problém si najít celkem důstojnou práci i v Praze. Práce mě nebaví, Prahu nenávidím, ale už tam žiju 4 roky. Nevím vůbec co se životem, jsem extrémně ztracená a nešťastná. Tak nějak přežívám a čekám na zázrak. Mojí láskou je stále hudba, a tak jsem v únoru alespoň začala s podcastem, kde si povídám s různými interprety, nicméně jedním z hlavních důvodů, proč to dělám je, abych se nezbláznila. I když k tomu nemám daleko.. Ve 23 letech mám pocit, jako bych byla na konci života a že není reálné, abych mohla dělat něco, co mě bude bavit. Mrzí mě, že jsem jako dítě neměla možnost se věnovat aktivitám, které by mě do teď bavily a možná byly tou pravou cestou.

Super video k zamyšlení. Já mám střední ekonomku. Nevěděla jsem, kam jít a s rodiči jsme tak nějak došli k tomu, že pro holku je to nejlepší obor. Zpětně to vnímám jako dobrý krok, střední mě docela bavila a člověk tam získal takové celkem všeobecné vzdělání. Potom jsem se rozhodovala o VŠ. Nakonec jsem šla také na ekonomickou, protože to bylo v dojezdové vzdálenosti a rodiče mě nechtěli pustit do Prahy. Podvolila jsem se, protože jsem už měla i přítele a nechtěla jsem být v jiném městě. Vysoká mě moc nebavila, jak říkáš, nejhorší byla mikro a makroekonomie + matika. Chodila jsem celý rok na doučování, abych dala matiku. Prvák byly neskutečné nervy. Nakonec jsem všechno zvládla, ale moje psychika byla na dně. Ve druháku jsem vypnula, protože jsem měla dobře našlápnuto a státnice byly daleko, takže jsem to trochu flákala, ale celkem jsem to prošla bez problémů. Potom přišly státnice a zase úplné psycho, vůbec mě to nebavilo, ale říkala jsem si, že když už jsem tam šla, tak to dodělám. Byl to docela propadák, ale s odřenýma ušima jsem to udělala. Teď jsem Bc. ekonomie, zatím jsem měla dvě práce a obě by mohl dělat středoškolák. Manažerku dělat nechci, to bych psychicky nedala, takže je mi ta vysoká v podstatě k ničemu. Aktuálně hledám práci a pořád nevím, co bych chtěla v životě dělat. Mám spoustu věcí, které mě baví, ale jsou to spíš koníčky, uživit se s tím nedá. No a určitě nejsme jediný, koho vysoká ničí, u nás byla psychicky na dně tak půlka ročníku, je to dost stresující, spousta učitelů je ze staré školy a tomu odpovídá jejich přístup ke studentům...

Ahoj Hani, moc děkuju za Tvůj příběh a za to, žes o tom otevřeně promluvila. Vlastně mě až docela překvapilo, jak moc je podobný tomu mému. Sama mám za sebou tři VŠ a odešla jsem z nich bez titulu. Je mi 27 a už nějak v patnácti letech jsem si uvědomila, že tíhnu tvůrčím směrem, ale tehdy jsme se mohli hlásit jen na jednu školu, takže jako střední jsem šla na obchodku, čistě z důvodu jistoty a praktičnosti. Obor to byl jistě přínosný, ale moc mě nebavil. Navíc jsem začala ztrácet ten svůj vztah k umění, takže když jsem se poté hlásila na vysokou, vybrala jsem si ekonomku. Odešla jsem odtamtud po několika měsících, taky kvůli matematice. Pak jsem se přihlásila na obor Estetika na Filozofické fakultě s tím, že to je umělecky založené, ale bylo to jen spoustu tlachání o ničem. Pak jsem se zkusila přihlásit na uměleckou fakultu na Fotografii, a shodou okolností mi to vyšlo. Tam jsem vydržela tři roky, ale propukly u mě psychické problémy a navíc jsem měla pocit, že nezapadám do kolektivu, k tomu nám změnili vedoucího ateliéru a vůbec jsme si nesedli. Neměla jsem věčně peníze a byla jsem na tom psychicky tak zle, že jsem celé dny ani nevylezla často z postele, byla jsem absolutně vyhořelá. Paradoxně ani na umělecké škole jsem se necítila svobodná. Taková poslední kapka byla, když jsem uprostřed svého nejdepresivnějšího období během vyvolávání fotografií v temné komoře na závěrečnou práci vyměnila ustalovač za vývojku a zničila všechny fotografie, na kterých jsem několik týdnů těžce pracovala. To bylo naposledy, co jsem do té školy šla. Po odchodu se mi ale nesmírně ulevilo, pomohl mi v tom hlavně táta, který mi tehdy řekl, že bude lepší, když odejdu, než abych byla nešťastná. Už je to tři roky, občas mě chytne takový splín, chybí mi kontakt s uměleckým prostředím a se studentským životem. Ale vždycky si vzpomenu na to, že to nejcennější, co jsem se kdy naučila, jsem se stejně vždycky naučila samostudiem. Třeba teď se sebevzdělávám v grafickém designu a cítím, že chci jít tímhle směrem, společně s fotografií a psaním. Podle toho, jak Tě dlouhou dobu sleduju, Ty stejně nejsi člověk, kterého by zavřeli někam do kanclu a šplhal by po kariérním žebříčku v nějakém korporátu. Proto pro tebe výška nemá smysl, pokud po ní sama vyloženě netoužíš. Samozřejmě, pokud chce někdo být doktorem, učitelem nebo právníkem, jinudy než přes vysokou nejede vlak a je to tak v pořádku. Ale my umělecké duše si svoje povolání budeme stejně vždycky tvořit sami a to nejcennější, co můžeme mít, je svoboda toho být na volné noze. V kreativních oborech nás stejně nikdo nesoudí podle vzdělání, ale podle toho, co skutečně umíme. Řekla bych, že takový klíč ke štěstí tak trochu spočívá v tom, využít toho, v čem jsem dobrá a zároveň mě baví, a vypilovat to k dokonalosti. Dnes může být problém v tom, že můžeme dělat všechno a člověk pak neví, co se životem, protože těch možností je tak mnoho, že si nevybere nic a utápí se v úzkostech. Vybrat si ten směr je kolikrát to nejdůležitější, nepřemýšlet nad tím, jestli to je na 100% to pravé, ale prostě to dělat. Ty jsi dobrá v tom, co děláš, takže máš napůl vyhráno, jdi si za tím. ♥

Díky za zveřejnění tohohle videa. Měla jsem to hodně podobně. Sepsala jsem ti svůj příběh do zprávy na FB.

Překvapilo mě, jak moc podobný to máme 😄 Byla jsem na 8letým gymplu, VŠ byl automatickej další krok, ale moc jsem nevěděla co tam - bavily mě společenské vědy, celkem i ekonomie a zároveň focení a informatika. Jediný, co bylo jasný - chtěla a jsem do zahraničí. Byla jsem v té době daleko nezávislejší než teď a měla to štěstí, že mě naši v mým rozhodnutí podporovali a skutečně mi umožnili se na univerzity v zahraničí hlásit. I když jsem ve škole trošku flákač a spoustou věcí jsem tak nějak proplula, zabrala jsem, dala maturitu na samý 1 a díky tomu jsem se dostala na jedny z nejlepších škol v UK. Možná jsem si vybrala špatnou zemi/školu a možná jsem si to léto mezi gymplem a VŠ začala uvědomovat, že ta touha být kdekoliv jinde než v ČR a hledat ultimátní recept na štěstí už vyprchává, a já jsem šťastná právě tady se svými blízkými. Odjela jsem, semestr prožila totální peklo - i když jsem se snažila stále navazovat kontakty a zapojovat se do různých aktivit, nerozuměla jsem si v Anglii absolutně s nikým, začala jsem se izolovat a jediné co z toho vyšlo byly následné roky depresí a dodnes trvající trauma. Po návratu jsem s tím dost bojovala, ale přihlásila se v ČR bez nějakýho hlubšího přemýšlení o svým stavu na těžší verzi svýho původního oboru (informatiku). Další semestr hrůzy, nechápala jsem na té škole oproti easy oboru v Anglii vůbec nic a od 1. dne bylo jasný, že neprolezu jediným semestrem. Ale strach z dalšího selhání mě nutil pokračovat. Nedostala jsem se ale ani do zkouškovýho, raději to sama ukončila a přihlásila se na jediný druhý směr, který mě napadal - ekonomku. Myslím, že bych tu školu zvládala úplně v pohodě, kdybych na ni šla po gymplu a neprožila si všechno to mezitím. Ale zbytečně jsem na sebe vynakládala tlak co nejdřív dohnat ostatní, nesnažila se léčit a rovnou pokračovala dál. Skončilo to sezením v autě před školou, kdy jsem nebyla schopná vylézt ven a jít na cvika, i když jsem se neměla čeho bát. Mezitím jsem se dost našla na stážích a později v práci v sociálních sítích pro různé firmy a tak jsem se rozhodla přerušit studium. Na pár měsíců, kdy jsem zrovna odešla i z jedné prac. pozice jsem byla jen doma, nechávala se živit od našich a docházela jsem na psychoterapii. Mám hrozný štěstí, že mě v tom naši a můj přítel nenechali a ukázalo se, že i když jsem se nenáviděla za to, že se jen válím doma, asi bych bez tohoto období nebyla schopná pokračovat. Protože jsem si uvědomila, že i když mi všichni říkají, ať se na to vykašlu a jdu do práce, která mě baví, já tu školu skutečně chtěla mít. Možná si to dodnes jen nalhávám a stále se školou hodně bojuju, ale jsem odhodlaná ji dokončit. Minulý semestr byl extrémně náročný a hrozil mi konec kvůli nedostatku kreditů a já najednou viděla jak moc dokážu bojovat za to, abych mohla zůstat. Sice ten obor nikdy dělat nebudu, 100x víc mě baví moje současná práce, ale hrozně moc chci samu sebe vidět, jak tuhle cestu úspěsně zvládnu. Takže to je můj příběh, ve svým okolí si připadám jediná, přítel nikdy ani neopakoval předmět, ale vím, že existuje spousta lidí, kteří se školou trápí. Důležitý podle mě je se někomu svěřit, když vím, že na to nemám a nesnažit se na všechno zůstat sám. Uf 😄

Studovala jsem osmiletý gympl. Taky se ode mě očekávala vysoká, jenomže já nevěděla kam. Jelikož miluji psaní, šla jsem na českou filologii a editorství na UPOL. Byla jsem tam půl roku, tedy jeden semestr a zjistila jsem, že sice knížky miluju, ale vážně nemám na to se učit tolik v praxi nevyužitelných nesmyslů jako tam. Pak jsem šla na pedák na upolu, historie/speciální pedagogika. Tam jsem vydržela dva roky, potom jsem šla do třeťáku sice, ale hned první týden ve třeťáku mě viděsili skrz státnice. Všichni se chystali už přes léto a já byla ráda, že jsem neutekla hned poslední týden druháku pryč. K tomu jsem tenhle druhý obor měla přes covid, takže se hned v prváku nedalo určit jaký ten obor moc bude nebo ne. Z gymplu jsem šla dost zničená na vysokou, měla jsem problém s kolektivní šikanou (kolektiv mě ignoroval, vyřadili mě). Na vysoké dobrý, ale během covidu se moje stavy deprese vrátily a já začala trpět sociální fobií, což pro studium na učitele, ale obecně pro studium na VŠ není moc dobrý. Nicméně - 2023 jsem měla končit třeťák, ale já se na to vyprdla a odešla jsem. Vážně se mi ulevilo psychicky a i když jsem od září 2023 na pracáku psaná a zatím marně hledám práci, tak jsem se díky vyřizování po úřadech stala samostatnější a sebevědomější, sociální fobie i deprese jsou pryč. Nemám potřebu se na VŠ vracet. Učení nezavrhuju, dodělávám si autoškolu a chystám se na nějakou rekvalifikaci, do toho mě vždycky bavili jazyky. Ale vš mě vážně jen pochroumala, tam jak člověk nejede nonstop na 100000% a na jeden den onemocní, přibrzdí, tak je hned problém. Nutno podotknout, že nejvíce mě bavila právě ta historie, původně mě vzali i na archeologii a na muzeologii, ale já to tehdy odmítla, protože jsem se bála, že je to právě nevyužitelné. Z velké části teda s videem souhlasím, jediné co, tak zatím jsem nenašla to čím bych se chtěla živit já, ani nějakou dočasnou práci. Ale tak snad brzy. Ono je to taky od toho kde bydlím, Olomoucký kraj je na tom teď dost bídně. Ne že by práce nebyla, ale je tu hodně zájemců, málo míst a k tomu většina technického zaměření. To bych nemohla dělat ani s tím diplomem. A celkově si myslím - jak nejste přes techniku, nebo třeba doktoři, tak ten diplom je více méně o tom, že vás do určité míry studium na VŠ baví. Určitě to není o tom, že budete mít nezbytně lepší šance, mám několik známých co mají jen učiliště a hravě dostali práci místo lidí s tituly kvůli.... Praxi! Praxe a zkušenosti jsou nejvíce v dnešní době. Ne zkratka před nebo za jménem

Ahoj Hani, super video! :) Já ještě ve ctvrtaku na gymplu taky netušila co dál.. Věděla jsem že by mě asi bavil cestovní ruch, ale žádný z oboru mi nepřišel dost zajímavý. Úplnou náhodou jsem se nakonec dostala na cestovní ruch v Anglii a ten systém školství mi vyhovoval mnohem vic, a až při studiu na VŠ jsem si pořádně ujasnila co mě zajímá nejvíc a dala se pak ještě na marketing :)

Všichni tu píšou své příběhy, tak sem hodím ten svůj - Na gymplu jsem byla nadprůměrný student, celkem dost jsem se učila a mivala jsem vyznamenani. Rozhodla jsem se orientovat směrem biologie/chemie, neboť mi to přišlo výhodnější z hlediska budoucnosti. Tyhle dva předměty me sice vůbec nebavily (až na biologii člověka), ale věděla jsem, ze na ne intelektuálně mám a tehdy jsem si myslela, ze to staci. Odmaturovala jsem bez potíží. No, nyní jsem prvním semestrem na molekularni biologii a zjistila jsem, ze mi tento obor vůbec nevyhovuje. Začaly mi dost silné úzkosti, stres, chození za psychologem… a já vím, ze jestli nějakou výšku mám vystudovat, tak at je aspoň taková, kde mi ty stresy za to budou stát. Místo sveho oboru jsem se zamilovala do psychologie, o které se učím na psychologickem kurzu. Zároveň me hrozne začalo bavit ZSV, at už je to ekonomie, filosofie… cokoli z toho oboru. Takže teď se učím už jen zsv a psychologii, vím, ze z molekulary budu v blízké době odcházet a jen doufám, ze zvladnu prijimacky. A vím, ze i kdyby mi prijimacky nevyšly, tak radši rok počkám a pojedu do zahranici, než abych byla další semestr na skole, která me absolutně nebavi :)

A dobrý výběr témat...!! nutíš mě přemýšlet o důležitých věcech,za to děkuju. a v některých názorech jsem se úplně našla 🤗

Ahoj Hanko. Docela dlouho jsem přemýšlela jestli svůj komentář napsat, předpokládám, že bude dost nepopulární ale věřím, že ho pochopíš tak jak ho myslím já a nebudeš to brát jako útok. Začnu tím, proč tě sleduji. Jsi skvělá 🙂 Na svůj věk opravdu rozumná a tvé názory jsou mi většinou blízké. Každopádně... Nedostudovat školu v dnešní době opravdu není průser. V době než začalo být moderní RU-vid bys pravděpodobně jenom s gymplem byla dost v prdeli. Podotýkám, že si vážím každé práce od zedníka až po učitele ale jediná, které si vážit nedokážu je točení videí na internet/ RU-vid. Točení videí na RU-vid dokážu pochopit jako slušně vydělávající koníček k opravdové práci ale přijít někam a říct, že makám na živnosťák a živím se točením videí je rozhodně více k zamyšlení než to, že jsem nedodělala školu. Kdyby tady snad někoho napadlo se rozčilovat nad komentářem který jsem napsala a jakou že to vlastně práci dělám já tak jenom dodám, že sloužím vlasti a sloužím opravdu tvrdě za vtipné peníze i přes to, že jsem dostudovala školu... A co tím vlastně chtěl básník říct... Jsem ráda, že se máš dobře a jsem ráda, že jsi šťastná a zdravá. Akorát "práce" kterou děláš ty bude prosperovat jenom dokud bude moderní a populární anebo do doby než lidi dostanou rozum a začnou žít více své životy než životy RU-vidrů Milá Hanko zůstaň šťastná a věřím, že najdeš to co v životě hledáš

Děkuji že jsi s námi sdílela svůj příběh. Sama vím jaké to je když po maturitě hlavně musí člověk někam jít, bezohledu na to že polovina lidí absolutně netuší co by v životě chtěli dělat. Taky jsem studovala půl roku na vysoké něco co mě nebavilo. Po roce jsem se odstěhovala do Izraele a začala jsem zde bydlet. Získala jsem díky tomu na vysokou školu úplně jiný názor, tady je škola placená, takže většina lidí po maturitě pracuje a zároveň cestuje a vydělávají si na školné, teprva tak ve 24/25 začinají nastupovat na vysoké a to hlavně v případě že profese kterou chtějí dělat titul vyžaduje. Né jen tak aby mohli všem ukázat že mají papír. Úroveň vysoké je tu taky naprosto jiná tím že si to studenti platí učitelé se opravdu o studenty zajímají hodně jim pomáhají a cílem je aby každý kdo se snaží dostudoval, v Čechach ten přístup aspoň co já jsem zažila byl dost otřesný.

To s tím zvýšením poplatků na Báňské mi taky ukončilo studium v druháku na druhé škole... z 8k na 20k jsem taky nezvládl utáhnout.... Po dokoukání videa, můžu říct že jsi vystihla přesně jak jsem se cítil, dokud jsem to nepustil... A žiju a jsem spokojený.

Taky jsem byla ztracená, šla jsem random na školu tak, aby byli pyšní rodiče - šla jsem na jejich alma mater. První ročník byl zlo, celý jsem ho probrečela. Moc jsem tomu nerozuměla, bylo toho moc, byla jsem najednou nejhloupější v ročníku. "Naštěstí" jsem maličko egoista, před maturitou mi jeden učitel řekl, že na tu školu nemám. No a ta motivace mu ukázat, že na to mám, mě provedla tím prvákem a pak už mě to začalo bavit :D Už mám bakaláře, studuju na magistru a teda to už mě taky moc nebaví, ale tam mě spíš nebaví ten systém školy než obor.

Krom toho že mluvis dobre:-) si este aj strasne kraaaaaasna ❤ ... Asi si to pustim jeste jednou! :D

Já jsem ještě na střední a pro mě osobně je to celkem stres.. hlavně dělání seminárních a ročníkových prací.. což je hlavní důvod, proč bych nešla na vysokou.. a přijde mi to úplně v pohodě.. není to o školách. Mám kolem sebe spoustu lidí i bez maturity a někteří z nich se fakt dobře živí. Je spousta možností :) Díky za to. A taky díky za tohle video. :)

Ahoj Hani, mrzí mě, že jsi s tím měla takové starosti, ale máš pravdu, škola není všechno. Mě je 16 a jsem šťastná na konzervatoři. Věděla jsem, že tam chci jít už od mala. Doufám, že mě to nikdy nepřestane bavit.

YT mi to doporučil, asi ví, že jsem také byl věčný student 🙂 Jeden rok jedna škola, kde jsem byl ztracen, další rok jsem přešel na jinou, kterou jsem 4 roky (3-letého studia 😂 ) nějak proplouval tak dlouho, až jsem nedal státnice. Pak rok pauza a třetí škola a to je případ který zmiňuješ - ta mě bavila, a věděl jsem, že to dělat nebudu. Ale ten kolektiv byl tak úžasný, že jsem věděl, že tam s nimi chci být a dokončit to. Už proto, jaká tam byla sranda, jak jsme si pomáhali, společně se všichni učili na zkoušky, řešili úkoly, párty, výlety apod. Udělal jsem si z toho svého koníčka a tak po třech letech Bc. a po dalších dvou Ing. Ty tituly fakt nepotřebuji a nic mi neříkají (už od střední se živím jako OSVČ), ale těch 10 let studia a hlavně 5 let toho posledního, to byly nejhezčí roky mého života, na které budu celý život vzpomínat a vůbec nelituji (ani času, ani těch více než sto tisíc za "přesčas") 🙂 Řekl bych, že je to hlavně o kolektivu a o tom, si to užít 🙂

Hani, tohle video je skvělý, sama studuju VŠ a vlastně to dělám proto, abych na konci měla ten blbej papír žejo. Teda aspoň si to myslím, baví mě to/nebaví mě to, já vlastně nevím a tak nějak čekám na nějakou tu situaci, která mi ukáže jestli to je ta správná cesta nebo ne.. :) Jinak k formátu videa, moc se mi líbí ten minimalismus, květina na straně, Hanka - vlasy v culíku a jednobarevné tričko, působí to na mě tak pohodově a upřímně, jako pokec s kamarádkou, za mě super a rozhodně víc takových videí :)

jsme v jiném století, kdy materialisticky je většina z nás zabezpečená, kvůli tomu se dnešní generace spíše soustředí na psychickou stránku osobnosti, je to vývoj, ať to může znít blbě (třeba jako výmluva), jak chce. každý máme jiné priority, jiný práh bolesti, jiný cíl a měli bychom se v tom respektovat, tohle video vnímám jako pomoc lidem, kteří jsou věční studenti a jsou ve stresu z rodiny a přátel, kteří se na vás dívají třeba skrz prsty, ať ví, že nejsou sami.. mít VŠ je dobrá věc, určitě vám to ulehčí život, alespoň o trochu, ale věřím, pokud je člověk pracovitý, tak dokáže něco i bez titulu. jo, a taky pevně věřím, že dělat něco, co nemusíte, máte z toho úzkosti, tak to není taky cesta a vystudovat něco takového je v podstatě k ničemu, když k tomu v dospělosti ani nepáchnete.. :-D měli bychom více naslouchat sami sobě, protože nakonec jste to vy, s kým se ráno probudíte a s kým v noci zalehnete, před svýma myšlenkama holt neutečete, tak dělejte tak, abyste byli šťastní, ať už je to studium, které v životě neuplatníte, studium, která vás mučí, ale máte ho rádi anebo žádné..

Oprav ma ak sa mýlim, ale príde mi, že aj keď nemáš titul, tak si si z každej tej školy niečo odniesla. Myslím nejaké vedomosti, skúsenosti... to je niekedy viac ako písmenká pred menom a za menom :) veľa šťastia ďalej, fandím ti :)

Moc si cením toho, že jsi to video natočila a vydala. Děkuju❤

Příspěvek, se kterým souzním! Naprosto souhlasím s tím, že rozhodovat se, co ve svém životě chce člověk dělat je v 15 prostě nesmysl. V 15 kolikrát člověk ani neví, kdo vlastně je, natož aby věděl, co chce celý život dělat. Já to měla podobně. Po ZŠ gympl, pak hned na výšku. Zajímavé, taky mě táhla psychologie... akorát jsem podcenila přípravu na přijímačky :). Nicméně, dostala jsem se na žurnalistiku. Jako čerstvý maturant jsem byla ráda, že jdu na výšku a že mě někam vzali a malovala jsem si, jak to bude super, že budu psát a budu dělat novinařinu. Už první ročník jsem vnitřně cítila, že to není úplně ono a že to není obor, který chci dělat. Pamatuju si, jak jsem v prváku šla z jedné přednášky a měla úzkost z toho, že nejsem na správné cestě. Všemožné stáže a praxe v redakcích můj pocit spíš prohlubovaly. Po bakaláři přišlo rozhodování, jestli jít na magistra. Samozřejmě probíhala konzultace s rodinou a já už cítila, že na magistra ani nechci, že bych raději zkusila psychologii, a to pěkně od začátku. No, ale rodiče byli jiného názoru. Přece nebudu "jenom bakalář" a že bych to měla dodělat úplně. Tak jsem nastoupila na navazující mediální studia a úspěšně to dodělala (s pochybnostmi, k čemu mi to bude). Takže mám žurnalistiku, mediální studia a ne zrovna kladný vztah k médiím :D Pracuju v kanclu, s médii dělám a práce mě nenaplňuje. Až teď si uvědomuju, že jsem celá studia i všechny stáže vedla s tím, že musím "zatnout zuby a vydržet", že to pak bude dobrý. Teď je mi 27, mám titul z něčeho, k čemu úplně nemám vztah a otevřené přiznání sobě, že jsem si zrovna nezvolila správně. Až teď vím, co bych si vybrala, kdybych mohla vrátit čas a vím, že by mě to bavilo. Ještě štěstí, že se dá studovat dálkově... tu psychologii zkouším totiž zase :) A souhlas, na spoustu profesí titul není potřeba. Když je člověk šikovný, zvládne to i bez něj. Navíc, spousta lidí dělá nakonec to, co ani nevystudovala (včetně mých spolužáků z výšky). A mezi náma, nám na žurně říkali, že vystudované žurnalisty nikde nechtějí, protože ví, jak mají mediální obsahy vypadat a že si raději zaškolí někoho, kdo má ještě nějaký znalostní background (politika, ekonomie...) a ví o čem mluví a nediskutuje s nimi, že story vlastně není story. Nás učili psát a hlavně vyhledávat zdroje informací... vedle všech těch pragmatik, diskursů, lexikologie, sociologie... a všeho toho ostatního, co ze mě možná dělá vzdělanějšího člověka, ale na co se mě v práci neptají a o čem můžu diskutovat leda na alma mater. Nedělám si iluze, že na psychologii to bude jiný (náš vysokoškolský systém je prostě takhle nastaven), ale k tomu, co chci dělat, tady ten papír fakt potřebovat budu. Dík za upřímnou výpověď a moc držím palce na tvé další cestě, Hani. Hlavně nic nelámat přes koleno, on je z toho totiž člověk potom v pasti. Ať se ti daří! :)

Papíry mám, dokonce ze dvou VŠ, jsou mi na prd, znovu bych do toho nešla. Ty nervy za to nestály. Správné rozhodnutí. 👍 Dodnes se mi zdává o tom, že jsem oznámila, že ukončuji studium a v tom snu se mi moc ulevilo... a ulevilo by se mi i ve skutečnosti...

Mně se vysoká zatím netýká, jsem v prváku na zdrávce, vždycky jsem žila kolem zvířat, přesněji kolem koní. Žiju tím a vím, že je to něco, čemu se chci věnovat celý život. Ve stájích se motám dobrých deset let a je to snad jediný místo kde vím, že jsem správně. Jako malá jsem chtěla na veterinu ale jak jsem stárla, věděla jsem, že tohle není to co chci dělat. Rodiče (byť jsou rozvedení) na mě docela dlouho tlačili abych si tam dala alespoň jednu přihlášku ale nakonec jsem je ukecala alespoň na zdravku, byť mi nejde ani chemie a ani biologie mě nikdy nebavila. I když vím, že se učím věci, který dělat po maturitě stejně nebudu, jsem nejlepší z ročníku. Byla jsem vychovávána v tom, že ať už si zvolím to či ono, musím to dodělat a to s pořádnými výsledky, vždycky jsem musela být alespoň nadprůmer. Už teď mě rodiče vidí na medicíně a pořád mi to cpou, protože když mám dobrý známky, tak je pro mě medicína na Karlovce to nejlepší ne? Máma je za mnou schopná přijít 10 během hodiny a říkat mi co se mám nebo nemám jít učit, proč když přijdu každý den v sedm hodin po tréninku si chci dát 20 minut ve vaně? Vždyť není možný abych měla na druhý den jenom dva předměty a když jo, tak se musím přece učit alespoň na dva další. Nejhorší z toho ale je, že to není ani ta škola co mě tak dusí jako moji rodiče. Na všechno jsou neustále přemrštěný nároky, musím být ve všem co nejlepší. Nejhorší je, že jim na tu medinu radši vždycky kývnu i když vím, že po maturitě chci odletět pracovat do zahraničí jako jezdec.. No.. Budou to náročný další tři roky..

V 19. rokoch som si vybrala dvojodbor na pedagogickej fakulte - psychológia a nemecký jazyk. Začala som študovať s veľkým elánom a chuťou. Na začiatku štúdia nás bolo do 10 a o rok v druhom ročníku sme boli dve v našej kombinácií. Toto denné štúdium mi zobralo nielen energiu, ale aj sebavedomie. Obhájila som bakalárku, spravila som všeobecný učiteľský základ, nedokázala som však prejsť teoretickými časťami štátnic z nemčiny a psychológie. Bola som už vyčerpaná, mala som depresie a začala som byť apatická. Ja som vtedy neverila tomu, že to ani opravím a otec doma na mňa tiež vyvíjal tlak a strašil ma, že skončím v Samsungu za pásom. Po vylúčení zo štúdia som si zmyslela, že skúsim jednoodborovú psychológiu v inom meste, ale po prvom semestri som bola sklamaná a nevedela som si na tú školu zvyknúť. Navyše som mala prácu, kde ma nechceli púšťať na prednášky, aj keď to bolo externé štúdium. Vďaka tej práci, kde som bola nešťastná, som si uvedomila, že ak chcem znova študovať, tak si musím nájsť prácu, kde mi nebudú klásť prekážky do cesty. Takú prácu sa mi podarilo nájsť a ja som si povedala, že ak som to prvýkrát dotiahla k štátniciam, tak musím na sebe zapracovať - nielen na vedomostiach, ale aj na sebaistote. Dva roky som si platila individuálne hodiny, aby som si vylepšila komunikáciu v nemčine. Pred dvomi rokmi som spravila bakalára a mala som tému bakalárky, ktorá ma veľmi bavila. Dala som sa na magisterské štúdium, aj keď som sa bála pedagogickej praxe a toho, že mám učiť deti, či mi to pôjde a či ich mám vôbec, čo naučiť. Bola som na základnej škole a celá prax dopadla dobre. Ani som nevedela, že to v sebe mám. Jedno ti fakt musím dať za pravdu, že titul nie je zárukou ničoho. Ja som si počas magisterského štúdia splnila ešte jeden sen. Dala som sa na tretí kurz hypnózy a jedno je pravda, že to čo sa človek naučí na takýchto kurzoch, ti dá často viac, ako to čo ťa naučia v škole. :) Prajem ti veľa šťastia a úspechov, a inak mala som 25 rokov, keď som sa dala vtedy znovu na bakalára, tak ako ty a otec ma odhováral. Obdivujem tvoju odvahu rozprávať o tejto téme.

Ahoj, já tak od 7. třídy věděla, co chci studovat. Nedokázala jsem to nikomu vysvětlit proč a ani ani teď to nedokážu. Vybrala jsem si ekonomickou střední a dala jsem si velkou práci se zjišťováním informací - co se budu učit, jak fungují praxe, maturita. Největší přínos vidím v tom, že umím účetnictví (a dost mě baví), psát všemi deseti, měli jsme předmět daně (takže umím vyplnit daňové přiznání a celkově se v tom orientuju) a hodně mě bavilo právo. Když jsem si vybírala vysokou, byla jsem ještě pečlivější v tom, abych věděla, jak to bude fungovat a co přesně musím splnit. Jsem teď ve druhém ročníku a neměnila bych. I když tam byly těžké věci jako matika, ostatní mě bavilo a dávalo mi to smysl. Jediné co je hrozné je zkouškové, to jsou hrozný nervy. A asi by bylo dobré říct, že mám spoustu spolužáků, kteří jsou v prváku podruhé nebo potřetí (přišli z jiné školy). Je těžký najít tu pravou VŠ a když už na ní jít, tak to musíte fakt chtít.

Úplně ve všem máte pravdu, člověk má žít svůj život a ne život ostatních jenom proto, aby ho společnost neodsoudila. Myslím, že dřív nebo později k tomu dojde skoro každý a když ne tak nikdy nebude stoprocentně šťastný. Jsem o dost starší než Vy a obdivuji Vaše názory a Váš nadhled v tomto mladém věku a ráda Vás sleduji.❤ Dnes má hodně už mladých lidí psychické problémy, protože je na ně vyvíjen velký tlak právě už ve škole a pak v práci. Hodně lidí už díky tomu nezná pravé hodnoty života a nechápe že každý k životu nepotřebuje předražené a "luxusní" věci jen , aby ohromil ostatní a kvůli tomu pak musí strávit všechen čas v práci. Rodina, zdraví a osobní štěstí je to nejdůležitější a čas je to nejdražší co máme, tak proč ho ztrácet tím co nám nedělá radost. Vy titul nepotřebujete, Vy se v životě rozhodně neztratíte i když už pak třeba nebude youtube.😘

Ahoj, já mám taky střední gympl a tam nás tlačili k tomu jít na VŠ. V podstatě neexistovalo, aby si člověk nepodal přihlášku a nešel na VŠ. Já jsem podobné jako ty nevěděla, co se sebou, chtěla jsem jít na Matfyz, ale tak nějak jsem dostala strach, že to nezvládnu, že je to těžká škola... A taky jsem už měla školy plný zuby a nechtěla jsem pořád jet na 110%, takže jsem ve snaze usnadnit si život šla na peďák. Nebavilo mě to, tu školu jsem nesnášela, kašlala jsem na to... Po prváku jsem si řekla, že takhle ne, že bych to tímhle způsobem za prvé neměla šanci dokončit a za druhé proč, když mě to nebaví, učitelka být nechci... A i když asi všichni kolem mě protestovali, skončila jsem s tím, že si dám rok pauzu a ujasním si, co chci. Teď mám titul Ing, za sebou 5 super let na škole, kde jsem byla fakt ráda, tím, co jsem studovala, se i živím a můžu říct, že to rozhodnutí skončit s VŠ, kde jsem nechtěla být a kde bych zůstala jen ze strachu skončit, bylo jedno z nejlepších, co jsem udělala.

Můj příběh je takový normální, nejsem ani nešťastná, ale ani úplně nadšená. Po gymplu jsem nevěděla co, tak jsem šla na práva, kde jsem si řekla, že mají široké využití. Aktuálně už jsem v půlce studia, celkem mě to baví a i ze zkoušek mám dobré známky, ale na druhou stranu si nedokážu představit, že půjdu do praxe. Je to zvláštní, škola mě baví a jde mi, ale nedokážu si sama sebe představit v realitě... popsala bych to tak, že mi škola přijde oddělená od mýho života. Zní to jako celkem nesmysl, ale přesně tak se cítím 🤷‍♀️

Ahoj, v tomhle se také trochu vidím. Během gymplu jsem měla dobré známky, kromě matiky, fyziky a chemie. Kašlala jsem na to, protože jsem byla přesvědčena, ze nic z toho potřebovat nebudu. Celou dobu jsem si myslela, ze půjdu na práva. To se v druhaku změnilo a začala jsem inklinovat k medicíně. Plno lidi mě odrazovalo kvůli mýty známkam z chemie, fyziky. Světě div se, na medicínu jsem si přihlášky dala a nedostala se. Dostala jsem se na moji vysněnou lékařskou fakultu, ale obor fyzioterapie. Od začátku jsem ale věděla, ze tam zůstat nechci. Bavilo mě to medicínské prostředí, ale nesnášela jsem fyzioterapii. Po půl roce jsem odešla a učila se znovu na přijímacky. Na medicínu jsem se dostala, ale do Plzně, kam jsem nechtěla. Tak jsem radši nastoupila na radiologickou fyziku - ano, s mými známkami z fyziky. Hned na začátku jsem onemocněla a zameskala měsíc, takže jsem tam reálné nakonec ani nenastoupila. Další rok, na třetí pokus, jsem se konečně dostala na medicínu, na moji vysněnou fakultu. Teď jsem v druhaku a ve zkratce mě asi vyhodí kvůli biofyzice, kterou jsem nedala v prvaku. A upřímně, nemám sílu začínat čtvrtou školu..

Ty pocity ohledně studia, především, když se o škole někdo zmíní, znám moc dobře. Pokaždé, když se mě někdo z rodiny zeptá, jestli už teda budu mít ten titul, dělá se mi fyzicky zle. Bohužel se mi ani po čtyřech letech na bakaláři nepovedlo dostudovat. Věnovala jsem se spolkovému životu, organizovala spoustu akcí a naučila se opravdu hodně. Bohužel jsem se nenaučila hodně při studiu a prodlužuju do pátého ročníku bakaláře a platím za to. A to hlavně obrazně. Vím, že svůj obor dostudovat chci, ale zároveň mi to moc nejde, jsem líná a nemám na to energii. Uvidíme, co se bude dít po současné situaci. Díky za video, jsem ráda, že v tom nejsem sama!

Ahoj! Vůbec v tom nejsi sama! Jsem ve druháku na všeobecné sestře a nechápu, co tady sakra dělám. Nesnáším holčičí kolektivy, ta práce vůbec není kreativní a hlavně nestrpím, když mi někdo říká, co mám dělat. Vždycky jsem byla dost umělecky založená a milovala jsem psychologii (samozřejmě jsem ale díky předsudkům na ní nešla, protože proč by měl být psychologem někdo, kdo má úzkosti a deprese). Snad dodělám tohle a na magistru už si vyberu něco, co mě bude fakt bavit - na to sázím, i kdyby to do praxe nic nepřinášelo, protože mám ráda rozšiřování obzorů. Měj se hezky!

Ahoj Hani, děkuji za sdílení tvého příběhu, povím ti svůj. Já jsem na VŠ nešla kvůli tomu, abych vyhověla okolí, ale sama svému závazku, kdy jsem si od deseti let přála mít vysokoškolský titul. Šla jsem studovat obor, který mě na SŠ sice hodně bavil, ale VŠ byla velkým střetem s realitou. Měla jsem problém vydržet se koncentrovat, zapisovat si, nakonec i do školy vůbec chodit, měla jsem v té době pár měsíců psychické problémy, které se spustily po maturitě, zároveň jsem začala žít sama a chodit do práce. Nejvíce to tedy odnášela škola, kam jsem skoro přestala chodit a pořád čekala, kdy mě napadne ten správný obor, který bych měla dělat. Jelikož ke mě ale nic nepřicházelo a představa školu ukončit pro mě byla nemyslitelná, tak jsem pokračovala dál. Ve druháku jsem byla skoro před vyhozením, měla jsem nasekáno spoustu problémů, tehdy jsem si řekla, že se do toho alespoň naposledy zkusím opřít, a buď postoupím dál nebo bude konec. A jak jsem tak ležela v učení a seminárkách, znovu jsem zjistila, že mě obor baví a mám jej ráda a řekla si, že pokud postoupím do třeťáku, tak už to dokončím. A povedlo se, postoupila jsem do třeťáku. Tím, že jsem měla vědomí cíle se mi ulevilo a byla jsem rozhodnutá vše zvládnout. Vymyslela jsem si téma bakalářky, našla skvělého vedoucího a.. onemocněla jsem (nejen tedy ze školního stresu). Tentokrát i fyzicky, takže jsem nakonec bakaláře místo tří let dělala pět let. S tím, že týden před státnicemi jsem se stresem z učení naprosto psychicky zhroutila a nebyla schopná se na ně dostavit, bakalářku jsem ale došla obhájit na 1. K dalším státnicím jsem se přihlásila za půl roku, poctivě jsem se učila a týden před nima mi zemřel blízký člověk. Rozhodla jsem se i přes to učit dál a tentokrát se dostavit. Bohužel jsem měla velmi náročnou komisi, která několikrát porušila pravidla zkoušení atd., SZZ jsem tedy nesložila. To byla pro mě velká rána, cítila jsem se tím svým honem za titulem už tak vyčerpaná a zároveň demotivovaná představou té samé komise, že jsem nebyla schopna se učit. Nakonec jsem dostala férovou komisi, stihla se připravit a SZZ udělala. Odškrtla jsem si teda splnění svého dětského snu s tím, že zdravotně se ze své cesty za titulem vzpamatovávám ještě teď, třičtvrtě roku poté,..

Jseš skvělá!!! 👍 strašně dobře se mi posloucháš :)

Tak tohle znám, bavilo mne milion jiných věcí, než škola, ale teď jsem se poslušně na školu vrátila s úplně jiným vědomím, učíme se věci, které už dávno neplatí a v běžném životě nefungují, nikam se bohužel neposunu, beru to teď ve 39 letech jako výzvu, naštěstí tech milion věcí dělám dál a ráda. Obor a jazyk, který jsem chtěla studovat mi rodiče tenkrát zakázaly, na škole mě nebavila ani klika u dveří. Doufám, že brzy budou moderní školy, které lidi budou bavit. :-)

Super video :) moc oceňuji Tvoji upřímnost

Ahoj 😊 velmi pekne video 🙂 ja som sa nastastie rozhodla po zakladke neist na gympel lebo som vedela ze uz proste nechcem nieco ako bolo na zakladke.. vseobecne ucivo.. rozhodla som sa pre zdravotku.. bolo to naj rozhodnutie.. vsetko v poho maturita.. a ked som sla na vysku tak zaciatky boli super lebo vela som vedela zo zdravotky.. ale v poslednom rocniku to zacalo byt velmi tazke a bohuzial som to nezvladla a pred koncom som skoncila.. samozrejme bez titulu.. ale nejak mi to neni luto dalo mi to vela.. mozno to skusim este raz ale az neskor 😊 nastastie vsetci okolo to zobrali relativne dobre 🙂

Ahoj Hani, moc děkuju za video. I když už je dva roky staré. Vystudovala jsem bakaláře a teď dokončila první ročník magistra v ekonomickým oboru. Moc mě pomohlo si vyslechnout tvůj příběh. Poslední dobou mám hrozné pocity méněcennosti a stále netuším co “chci dělat” po škole. Do toho se do mě pouští neskutečná hrůza a myšlenky typu “nikdo mě nevezme, nenajdu si žádnou práci”. Možná je to nelogický, ale připadám si, že nic neumím, v ničem nejsem dobrá a že i “entry level” pozice jsou příliš složité. Snad si za ten poslední rok, co mě čeká nějak uspořádám myšlenky a zjistím, kam bude směřovat můj život dál. Vždy jsem byla vázána na akademický úspěch, ale zjišťuji, že ani nemám výrazné kariérní ambice. Prostě chci najít práci, kterou se uživím

Kafíčko mám, dávám lajk a jdu se dívat, jsem v pátým (posledním) ročníku na VŠ, cesta to byla velmi náročná tak jsme zvědavá na tvůj příběh. Jen co tě vidím, mám lepší den, jseš mega sympatická, miluju tě už od tvých začátcích, škoda že nejsi moje sousedka, brala bych tě za kámošku hned, nějaký posezení u jezera s pivkem v ruce po večerech s tebou musí být balzám na duši. Vidím totiž sebe..no nic..konec vyznávání lásky :D jdu mrknout na video:D :)

Zajímavé video (které jsem si pustila na homeofficu k obedu:)). Je to fakt individuální a obdivuji, že to řekneš narovinu a jdeš "s kůží na trh". Já osobně jsem nikdy neměla se školou problém, pracovala jsem u toho, bavilo mě to, hned bych se vrátila do "lavice" /"posluchárny" ...myslím, že ale problém, že člověk vlastně neví, kde je to jeho místo v životě, se týká i mě..v tom videu nevidím jen "školu". Můj příběh: vystudovala jsem diplomacii, pracovala jsem na ministerstvu, celou dobu jsem si zatím šla a pak jsem po 2 letech zjistila, že tuhle práci vůbec ale vůbec dělat nechci....hodně velké zklamání...ale dál jsem se držela, přeci to byl můj sen...až zasáhla vážná nemoc a ta mi ukázala, že je život krátký a je třeba dělat, co nás baví každý den a nedívat se na okolí nebo na nás samotné před xy lety..i naše přání a vize se mění a není třeba se za to stydět :) Teď dělám v IT a vše se mi otočilo o 180 stupňů...aktivně sportuju a maluju obrazy...nic z toho s mou školou nesouvisí...ale přesto...nic z toho bych nezměnila, protože to byla ve škole skvělá léta a vše se děje z nějakého důvodu. A člověk nikdy neví, jak to jednou zase využije;) Chci tím říct, že každý má nějakou cestu a žádná není špatná :)

Vzhledem k tomu, že v posledních dnech začal RU-vid tohle video nabízet různým lidem i třeba takovým, kteří ode mě žádný jiný obsah neviděli, případně reagují na název videa nebo jen jeho část, protože ho ani nedokoukali, tak bych se chtěla k pár věcem vyjádřit. =) Prvně jsem nikdy neřekla a věřím, že nenabádala mladé lidi, aby nestudovali =). Mluvila jsem o svém konkrétním příběhu a zároveň jsem zmínila, že dle mého názoru nemá smysl a není správné studovat, pokud je to až takový stres, tak moc Vás to nebaví, tak moc to nechcete dělat a studujete jen kvůli okolí. Titul není všechno, nemusí ho mít každý a často moc nevypovídá o kvalitách (bohužel někdy ani znalostech a uplatnění v praxi) daného člověka. Stejně tak jsem nepropagovala, abyste se všichni vykašlali na školu a šli dělat RU-vid =). Doufám, že to tak scestě pochopilo jen pár zmatených jedinců. Zároveň se objevilo pár zpráv o tom, co si jako myslím, že jednou budu dělat, až RU-vid skončí? Nevím =). Vy si jste jistí, co přesně budete celý život dělat a jestli v každé práci uplatníte Váš titul? Já nežiju v bublině, kde bych si myslela, že mě tohle bude živit pořád ale právě teď to tak je a až to tak nebude, bude řešit co dále. Vím co mě baví a možná se to nezdá ale i to všechno, co se pojí s tvorbou videí na RU-vid, "influencerstvím" je svým způsobem určitá praxe, kterou bych jednou mohla využít i v jiném oboru. Také jsem přímo ve videu zmiňovala, že jsem otevřená dalšímu sebevzdělání, které nutně nemusí být formou VŠ. Pak ještě nesouhlasím s tím, že je jen pár lidí, kteří mají to štěstí, že se dobře uchytili i bez titulu a mají fajn práci ale ostatní na to holt musí mít titul? Pořád a možná naivně věřím, že jde hlavně o schopnosti a ne o papír, aspoň se v tom neustále utvrzuji díky svému okolí. Myslím si, že vzdělání je velmi důležité a je jen na Vás, jestli se rozhodnete pro VŠ, kurzy nebo jen učení se z knížek sami doma. Každý se prosím rozhodujte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ♥

Ano, dnes nemusí mít každý VŠ a pokud tě to ničí je lepší odejít. Já jsem ale opačný případ mám VŠ a jsem ráda. Momentálně studuji na magistra a škola mně baví. Jo je to o oboru. Dnes jsem ráda, že jsem to zkusila znova, že jsem na rok ze zdravotních důvodů přerušila a pak se vrátila. 😇

Děkuji za tohle video! V září jsem začala studovat právnickou fakultu. Tak nějak jsem celý gympl na práva směřovala. Vždycky jsem trochu tušila, že je dělat nechci, ale nějak mi to vyšlo jako "nejmenší zlo". Že mě to bude tak nějak nejmíň štvát. Když jsem se na školu dostala, zaplavila mě euforie z toho, že můžu říct, že jsem se dostala na práva. Když jsem do školy nastoupila, byla jsem okouzlená vysokoškolským systémem studia, bohužel však ne náplní svého oboru. Přišlo mi, že tam vůbec nepatřím. Že moji spolužáci přemýšlí úplně jinak než já. Na každém předmětu se nás ptali, co bychom chtěli jednou dělat. Ostatní ambiciózně odpovídali, že budou pomalu ústavní soudci, zatímco já cítila, že nechci právo po škole už vidět. Když jsem se svěřila kamarádům, řekli mi, ať ještě vydržím, že v prváku není moc právnických předmětů, ale pak to bude lepší. Ale to bylo přesně ono. Že čím míň byl předmět právnický, tím víc mě bavil. A začala jsem nad tím přemýšlet. Došlo mi, že pokud se takhle cítím po prvním semestru, nemá cenu lámat to přes koleno. Bylo to hrozně těžký, uvědomit si to. Řešila jsem to se staršími sourozenci, kteří mě hrozně podpořili. Při představě, že to mám říct rodičům, mi bylo špatně. Několik dní jsem nemohla spát a bála jsem se, že je zklamu. Když jsem to konečně řekla mamce, byla jsem v šoku - řekla mi, že to na mně bylo poznat už pár týdnů a že se o mě začínala bát. Daly jsme si víno a rozebraly celou situaci podrobně. Díky mému rozhodnutí mi spadl neskutečný kámen ze srdce a dost mě to posunulo. Hlásím se tentokrát na andragogiku - obor, o kterém jsem na gymplu neměla ani ponětí (ostatně nikdo z mých známých). A tak nějak věřím, že to bude ono. Konečně se budoucnosti nebojím, protože jsem si uvědomila, jaký typ práce bych dělat nikdy nemohla a jakou bych naopak dělala ráda. Nelituju, že jsem si ta práva zkusila, protože takhle bych si do konce života říkala ,,co když by mě to nakonec bavilo?". Navíc jsem právě díky té univerzitě objevila spoustu dalších oborů, poznala nové lidi. Pokud se někdo potýkáte s něčím podobným, držím palce. Hlavně se opravdu rozhodujte podle sebe. Protože je to skutečně jen a jen váš život.

Ahoj úplně Ti rozumím, měla jsem to úplně stejně...Pořád jsem se hledala, co by mě bavilo a dělalo šťastnou. Teď už vím, že mě baví kreativita ( kreslení, focení, psaní) a tímhle směrem se chci dát ať se klidně všichni okolo mně staví na hlavu a říkají si, že to není to pravé pro mně a ať si do dělám maturitu. Hodně mě láká natáčet videa na youtube ale ještě jsem se neodhodlala :D. Tvé videa mám moc ráda.

Mluvíš mi z duše. Studuji 4 rokem na Mendelce v Brně. Nedostala jsem se na to co mě opravdu bavilo. Bohužel ještě do toho prodlužuji.Obor který studuji se jmenuje Zahradní inženýrství a vůbec mě to nebaví. Pořád si říkám, že to nějak doklepu, když už mi chybí jen bc. práce a státnice. Pokračovat dál určitě nechci. Všechno to dělám hlavně kvůli našim a tomu, že jsem do toho investovala mnoho času a energie a je mi hloupé před státnicema jít pryč. Nicméně když vidím kamarádky co mají jen střední, chodí do práce a nejsou permanentně v takovém stresu, tak tiše závidím

Měla jsem to možná dost podobně. Odmalička jsem měla pocit, ve kterém jsem se několikrát během dětství a celého života utvrdila, že musím být co nejlepší a studovat a mít vysokou apod. Takže už na základce jsem se stresovala, abych neměla na vysvědčení dvojku. Na gymplu jsem sotva prolézala a přitom jsem tvrdila, že půjdu na medinu, abych byla považována za "tu nejlepší". Nakonec jsem neudělala přijímačky a studovala obor, který jsem měla jako rezervu. Nakonec mě to začalo bavit a teď mám Bc a studuji dál, technologie potravin. Ale! Celého bakaláře jsem měla pocit, že mě naši a třeba prarodiče berou za hloupou, za tu horší, za tu pomalejší, než třeba brácha, protože tomu vždy šlo všechno líp a byli jsme srovnáváni a tak. A dlouho mi trvalo, než jsem si to v sobě sama srovnala a ujasnila jsem si, co chci, co hlavně nechci, jestli mě to opravdu baví a jestli ne, tak co můžu udělat pro to, abych byla spokojená já sama se sebou. Ten Bc obor byl skvělý, ale nebylo to úplně žůžo labůžo, tak jsem to změnila a teď jsem fakt spoko loko :D Takže nakonec...všechno dobré, ale trvalo to. Navíc jsem si našla nový koníček, a sice šití. A ještě jedna pozitivní věc. Jelikož už na bakaláři jsem se věnovala potravinám, zemědělství a této problematice obecně, dost mi to otevřelo oči a začala jsem se zajímat o kvalitu potravin, postupem času jsem přešla na vegetariánskou stravu a taky k bezobalovému nakupování (nebo aspoň less waste) a přírodní bezobalové kosmetice (našla jsem si značky, které mi vyhovují). Takže ve výsledku to mělo všechno pozitivní dopad. :)

Klobouk dolů, říct to tak jasně a zároveň výstižně. Já taky "prchla" z VŠ, je to už pár let a zatím nelituji. Maximálně toho, že jsem se trápila zbytečnými obavami z touhy po skončení a nerozsekla to dřív. Je to trochu paradoxni, dřív ženy bojovaly za to, aby mohly studovat, dnes některé ženy "bojují" s rodinou, nebo sami se sebou, aby nemusely studovat. Přeju hodně štěstí na další životní cestu, ať už bude jakákoli.

Ahoj, já sama jsem asi ten šťastný příklad. Před pár týdny jsem dodělala Ing. a musím říct, že noční můry mě budou provázet ještě hodně dlouho. V den státnic mi bylo tak psychicky strašně a rovněž fyzicky, že nechápu jak jsem to ten den a celé studium nakonec zvládla. Sama jsem docela citlivý člověk, stres a tlak špatně zvládám, za ty roky jsem se málem několikrát psychicky sesypala. Plně si dokážu představit ty psycho hrůzy, co jsi prožívala. Celé studium je tolik neskutečných nervů, odříkání a zklamání... nakonec jsem to ale dala, i když kvůli odložení diplomky o půl roku později (což je možná při hledání práce u mě to klíčové). Mám titul. Hurá. A co teď? Radost mi vydržela pár dní, všechno jsem dospala, ale euforie opadne a titul nic nezaručuje. Nemyslím si, že mám vystudovaný špatný obor + mám nějákou praxi + hledám práci doma v Praze, takže nabídek habaděj...práci si nakonec spíše hledám v oboru, v kterém mám praxi, jelikož by mě to nejspíš bavilo víc. Nebráním se ovšem ani mému vystudovanému oboru. Když už se ovšem schylovalo, že bych po pár nevyšlých pohovorech, kdy jsem si i trochu vybírala, konečně něco našla...tak přišel koronavirus a všechno je nejistý/nikdo nic neví/spíš se teď bude propouštět než nabírat. Z mého skoro jistého místa jsem tak dnes dostala info, že teď nenabírají a budou čekat až se situace s koronavirem uklidní. Takže teď jsem v depce a budu zkoušet dál, že snad něco najdu.... Jsem ale vystrašená, že ne.... Každopádně, i když si hledám práci spíše v jiném oboru než mám školu a na 100% souhlasím, že škola nezaručuje lepší plat nebo větší úspěch či snad štěstí. Rovněž to nevypovídá o inteligenci člověka. Díky vysoký jsem se ovšem naučila větší zodpovědnosti, být sama za sebe, umět si naplánovat čas a mám jiný úhel pohled na spoustu věcí...naučila jsem se více řešit problémy a jinak, komplexněji přemýšlet. Hrozně mi to zocelilo psychiku a často si říkám, že když jsem zvládla tohle (jelikož moje psychika je můj největší životní nepřítel, tak zvládnu už všechno). Rovněž byla ve škole skvělá parta lidí a skvělí učitelé i prostředí.

Ahoj, jsem ráda, že jsi tohle video nakonec natočila a mohla jsem se na něj kouknout, už od tvého komentáře na instagramu ať ti držíme palce jsem se nemohla dočkat. Je příjemné vědět, že nejsem v tom sama. Sice já vím, co jsem chtěla dělat už odmalička (učit v mateřské škole), ale střední škola my úplně nevyšla do oboru a vysoka škola, tam jsem se nemohla dostat. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale po třech letech jsem se rozhodla, že to kašlu, pokud to nemám studovat tak nebudu (v tomto oboru je potřeba mít ten papír). Tento rok jsem se, ale rozhodla, že to znova zkusím a uvidím. Našla jsem si obor filosofie a těším se. Není to to co jsem chtěla, ale je to cesta se zdokonalovat a dostávat do sebe nové vědomosti a to mi chybělo. Takže vlastně sice vím, co chci, ale ještě nevím jak se k tomu dostanu, takže hledám možnosti co by mě bavilo a co chci dělat. Možná v tom je to kouzlo šťastného života, najít něco v čem jsme dobří a co nás baví. Přeji ti ať to najdeš a jsi šťastná. :-)