h u d b a / IVO SEDLÁČEK
r a p / DAN KRANICH
k l i p /
r e ž i e / ALAN SÝS
k a m e r a a g r a d i n g / FILIP REJČ (www.filiprejc.com)
v f x / JAN VONT
k o s t ý m y a s c é n o g r a f i e / NATÁLIE RAJNIŠOVÁ
s t ř i h / JAKUB JELÍNEK
p r o d u k c e / LENKA KARAKA
k o m p a r s/ KLÁRA DEVÁTÁ / ŠTOF NETOPIL / STEFAN KRANJEVIC / ŠTĚPÁN LUSTYK/ KATEŘINA BOUŠKOVÁ / PAUL GATE / ALŽBĚTA UHLÍKOVÁ / SARAH ŠIMUNOVIČOVÁ / TEREZA ZENKLOVÁ / LUCIE VOPATOVÁ
d ě k u j e m e / VIKTOR KARBAN / ADAM KOLÁŘ / JAKUB JELEN / OLIVER STAŠA / KAMPUS HYBERNSKÁ A VŠEM DALŠÍM!
s l o v a /
Labyrint bytů
kraj ve stínu
kolotoč měl bys
ve spleti výmluv
ve spleti dýmu
hledám díru
kudy ven
kudy ven
ze stěn papíru
Tunelama propojený místnosti
pro každou denní dobu jedna
displeje bedna
obtisky temna
příběhy v linoleu
bez hraný lítosti
vaše výsosti
dlouho jsme se neviděli
zase bez kosti
ženy z růží píseň vysypaly
předepsaly
instantní overaly
pro radost
vidomost
v tuhle roční dobu je blbost
kudy ven ze stěn
žestě kleště
kudy ven ze stěn
zalitý ve městě
kudy ven ze stěn
žestě kleště
kudy ven ze stěn
Slovo pokoj je teda dost matoucí
mlha se potácí
vidím ji nahou bloudit
ulicema bez lidí
se do rohů choulit
nikdo ji nevidí
všichni už stejně spí
zazděnejma oknama já
vidím její stín
jak houstne tmavne plyne vyplňuje ulice
roste hasne teče leze mi za police
jak houstne tmavne plyne vyplňuje ulice
roste hasne teče leze mi za police
propady do vody jejíž barva je vždy černá
přichází z podlahy, stropu, nikdy se mě neptá
proč, za co, mě zase pohlcuje zlo
mlhy moc
radost odebrat zahrnuje noc
mezi snem a dnem peřinou
přikovanej sem
mlha pronikla mi mezi zuby
strachem prozrazen
volali z poradny ale linka byla hluchá
radili hladili ale vyvětrat musim sám
houstne tmavne plyne zas mi leze do hlavy
roste hasne teče už mě tahá za nohy
houstne tmavne plyne zas mi leze do hlavy
roste hasne teče už mě tahá za nohy
ven ze stěn
kudy ven ze stěn
žestě kleště
kudy ven ze stěn
zalitý ve městě
žestě řvou tmou
kleště trhaj
žestě řvou tmou
kleště štípou
kapky železnýho potu stejkaj po hraně a já jí otáčím tak aby nikdy neskápla
kapky železnýho potu vpíjej samotu do papíru a já nemám ani sirky
kapky železnýho potu sou něco jako heliport pro mlhu která čeká na povolení k odletu v zatuchlejch předsíních
kapky železnýho potu pronikaj hluboko za hranici mýho osobního lesa
a zakládaj malý požáry v kořenech stromů
kapky železnýho potu vpíjející se do sedřený kůže
do kůže sedřený peřinama popelem z brk a tvrdejma basovejma strunama
kapky železnýho potu rozpínající se stejně jako vesmír náš vezdejší
pohlcujou všechno v dosahu zornejch polí
a sázej do nich kovošrot
ten vrány roznášej do okolních království
dětem platí kopějku
za každý nový epicentrum kovonákazy
konzervovaný obvazy prožraly emoce
a rozpadaj se na nanoboty mlhy
nanoboty noci
nanoboty tmy
který stavěj zdi vyšší než
černobylský chaldicí věže
bytový jádra implodujou, hroutěj se do sebe
a s sebou berou všechny vzpomínky
všechny utajený obtisky v lávovým písku
zatlačenej hlouběji do vzduchoprázdna
hlouběji do panelu
hlouběji do kapky železnýho potu
úly z panelobetonu lámou vůli
rány slepený gafou a trochou smůly
otevře mlha všechny zanese
neptej se
kvůli čemu trhá matrace
sublimace karamelu a pyžama z igelitu
a zrcadla z moduritu
si tu si tu si tu…..
kolonizace pustiny za očima
chodby a koupelny osvětlený zářivkama
gilotina racia stadia maxima
mikroklima koberců závěsů
paranoia
18 июл 2020
