Po Američanovi, který se přiženil po polovině 20. let minulého století do Plzně, se dochovaly výhradně gramofonové desky Edison Record, které s sebou přivezl i se speciálním stolním gramofonem Edison Diamond Disc Phonograph typ B19 pro snímání těchto desek s hloubkovým záznamem. Výběr z této kolekce Vám předkládáme.
Edison byl propagátorem a zastáncem hloubkového záznamu (vertical cut), a tak když v roce 1912 zahájil výrobu gramodesek Edison Diamond Disc Record, zůstal i zde věrný tomuto principu, který využíval na fonografických válečcích (jejich výrobu však neopustil). Drážky desek Edison Record byly oproti běžným stranovým záznamům (40 drážek na 1 cm) jemnější (59 drážek na 1 cm), tím se prodloužila nahrávka na gramodesce o průměru 25 cm až k čtyřem a půl minutovému záznamu (stranový záznam lehce nad 3 minuty). Technologie záznamu i způsob výroby gramodesek posunul výsledný zvuk o třídu výš. Praskot a šum je nepatrný a frekvenční rozsah vynikající. Pouze desky z období první světové války mají znatelně horší kvalitu, způsobenou nedostatkem vhodných materiálů. Další předností těchto desek bylo, že se nemusely vyměňovat ocelové jehly po každém přehrání, protože je snímal zaoblený a trvalý safírový hrot. Nevýhodou gramodesek byla naopak nekompatibilita s běžnými gramofonovými přístroji, značná váha desek (cca 0,5 kg) a také vyšší cena. Edison, aby zajistil kvalitu reprodukce, musel dodržet absolutní rovinu desek. Za tím účelem vyvinul sendvičovou metodu vrstvení různých materiálů, aby dosáhl naprosté stability. Desky tím dosáhly tloušťky kolem 6 mm. Po téměř sto letech přesto zaznamenáváme na těchto deskách nepatrné deformace a praskliny v povrchu. Nerovnost desky se projevuje hlavně zvýšeným rytmickým hukotem. Edison měl staromódní vkus a tak spíše prosazoval hudbu umírněnou. Vedoucímu nahrávacího studia Thomasi Grafovi napsal: „Navrhuji spoléhat se více na kvalitu desek a ne na popularitu zpěváků. Je samozřejmě mnoho lidí, kteří si koupí zkreslenou, špatně nahranou a poškrábanou desku, pokud má zpěvák skvělou pověst, ale je nekonečně více těch, kteří si koupí desku pro ušlechtilost zvuku s jemnými hlasy, dobře instrumentovanými a bez praskání.“ Kvůli problémům se sluchem se Edisonovi nelíbil odražený zvuk, který byl přítomný na většině nahrávek ostatních gramofirem. Edisonovy nahrávky byly tedy pořízeny v „mrtvém“ studiu, které nemělo žádný dozvuk. I když to z nahrávek souboru ubírá trochu přirozené atmosféry, sólové nástroje znějí úžasně realisticky. Sólo na housle nebo kornet na dobré Edisonově nahrávce zní, jako by byl hráč přímo s posluchačem v jedné místnosti. Právě tato neuvěřitelná věrnost přiměla Edisona přejmenovat své disky na Edison Re-Creation. Někdy v roce 1922 se název desek změnil opět na Edison Record. Repertoár na deskách Edison Record byl rozsáhlý. Jazz přijal Edison pouze v umírněné formě. Proto jsou nahrávky progresivního jazzu na těchto deskách ojedinělé. Výjimku tvoří několik nahrávek Frisco Jass Band (jsou podobné Original Dixie Jass Bandu), Georgia Melodians či Charlie Skeete an His Orchestra. Špičku tvoří nahrávky z let 1924 - 1927, ve kterých učinkuje Red Nichols s tělesem Red and Miff Stompers, dále nahrávky Golden Gate Orchestra (California Ramblers) či Charleston Seven. Nutno podotknout, že některé populární skladby, které vyšly na deskách Edison Record, byly souběžně vydávány na fonografických válečcích Blue Amberol. V roce 1929 Edison fonografický průmysl zcela opustil a přešel k výrobě rádií. Pro vlastníky desek Edison Record je důležité pro dobrý poslech přepólovat na gramofonu s magnetodynamickou stereo přenoskou jeden libovolný kanál, aby snímala hloubkový záznam a nejlépe spojit cívky obou kanálů do série pro monofonní přehrávání. Šum a hluk se v protifázi značně vyruší. Podotýkáme, že tato úprava se musí provést přímo na vložce. Edison Record lze přehrávat diamantovým hrotem určeným pro snímání běžných standardních desek 78 ot.
Melodicky chytlavý foxtrot Zpívání v dešti z hollywoodské revue 1929 dobyl celý svět. Dokonce i u nás byl nahrán hned v několika verzích na gramodesky Parlophon, Esta, Ultraphon (Já nedělám) a Odeon. Populární skladba se stala ústřední melodií stejnojmenného filmového muzikálu z roku 1952.
Benjamin Albert Rolfe byl americký hudebník, kapelník a filmový producent. Skvěle hrál na kornet a trubku. V roce 1926 sestavil svůj vlastní orchestr, se kterým vystupoval v broadwayském kabaretu zvaném Palais D´Or. Rolf byl exkluzivním Edisonovým umělcem a pro Edison Record nahrával až do samého konce existence Edison Record (1929). Uskutečnil zde 223 nahrávek.
27 апр 2024
