Oheň jako archetypický obraz v lidském myšlení, přírodě a společnosti.
Oheň je takový velmi zvláštní živel - na rozdíl od všech tří ostatních je po výtce dynamický, musí se neustále živit a ponechán sobě samému, vyhasne. Ať už v něm vidíme proces prudké oxidace, nebo jednu z klíčových mocností světa, je to neobyčejně bohatý zdroj metafor a archetypálních obrazů v našem jazyce, myšlení i cítění. I křesťanské peklo je oproti statickému křesťanskému nebi velmi dramatické a plameny pekelné již olizují hříšníky, včetně těch ekologických.
Není globální oteplení moderním obrazem pekla? Nepřitápíme si sami pod ohněm sopečným? Nebyl oheň prvním zásadním objevem lidstva? Není celá metalurgie a s ní i mechanicko-technická civilizace svou povahou ohnivá? Nejsou tepelné motory jen důmyslným propojením ohně a vody, dvou věčných protivníků? Nespalují nás plameny vášní a nenávistí? K čemu nám vlastně "přihořívá"?
Biolog, filosof a spisovatel, profesor oboru Filosofie a dějiny přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, předseda oborové rady doktorského studia téhož oboru.
Autor asi dvaceti knih odborných či esejistických a tří románů, občasný přispěvatel novin a časopisů.
Po studiu biologie (ukončeno 1982) v emigraci v Rakousku (1983-1990), od roku 1990 působí na Katedře filosofie PřF UK. Držitel Ceny Toma Stopparda za esejistiku (2006).
28 сен 2024
