Jednu dobu jsem všechny lístečky strkala do malé kapsičky v tašce (kabelce). Tuto činnost jsem si zautomatizovala. Po čase jsem si řekla, že by bylo fajné ty lístky vyházet, ale představa, že jednou mě revizor pozdraví, mi v tom zabránila. I skutečně má chvíle nastala. "Jízdenku prosím.." mávala plackou.. "Ano, samozřejmě." Sáhnuvší do své malé kapsy nacpané lístky jsem začala "hledat" ten aktuální. Po oku jsem na ní koukla. Cukl jí koutek, zvedla oči v sloup, chvilku mě nechala hledat a pak řekla, že "v pořádku", a že se má k odchodu. "Ne ne, počkejte, když už ho hledám, tak vám ho najdu." Chvilku ještě zůstala stát. Ostatní pasažéři mi zřejmě dle jejich výrazu byli vděční. Našla jsem ho a odklánějící se revizorce k jinému pasažérovi jsem ho podala. Zběžně koukla na lístek a řekla "V pořádku".. Ty týdny sbírání stáli za to. Zdržela jsem jí o několik minut od báječných pokut. Jsem zlá, zlá, zlá..
