MÝTY O SEBEVRAŽDÁCH A JAK O NICH MLUVIT 

Děkuji, moc mi video pomohlo ♥️

Úžasné video. Děkuji, že o tomto tématu mluvíte. Velmi mi pomohlo.

Přesně tak! Aby to přestalo být tabu, někdo o tom musí začít prostě mluvit.

Můj kamarád, člověk na první pohled usměvavý, všude rozdával radost, se jednoho večera pohádal se svoji přítelkyní a ona ukončila jejich vztah. Po cca jedné hodině, ji přišla zprava, at se za něj rozloučí s jeho i její rodinou, že on už to nestihne. Pak si podle policejní zprávy stoupl na koleje a spáchal sebevraždu, díky bohu byl naráz silný a i přes fakt že si ho všiml až protijedoucí vlak netrpěl ani minutu. Za 9 dni to budou 3 roky a pořad bych si přála tomu zabránit

Momentálně pracuji na absolventské práci s tématem ‘Dospívající a sebevraždy’. Takže mě tahle problematika poslední dobou obklopuje. Děkuji za velmi zajímavé video 😊

Za pár dnů by můj brácha oslavil 29. narozeniny. Bohužel jsme před 2 lety ztatili usměvavého a na první pohled spokojeného člena naší rodiny. Přiznám, že žádné varovné signály až zpetně na častou samotu jsme nepozorovali. Díky, že toto téma otevíráte. Prosím, bylo by možné doplnit, kam/na koho se mohou lidé v nesnázi/ krizové situaci obrátit? Děkuji.

Dobré video sebevraždy jsou problém moje máma spáchala sebevraždu protože nedokázala odejít od svého přítele který jí psychicky týral ale já byl dítě a nevedel jsem co dělat ted je mi líto že jsem něco neudělal premyslel jsem nad linkou bezpeci ale neveril jsem ze by nám někdo pomohl.

Mého bratrance jsme našli 23.12. oběšeného a do posledního dne, kdy jsem ho viděla, tedy 21.12. byl naprosto v pohodě a nikdo by na něm nepoznal, že chce ve svých 34 letech ukončit svůj život.

Přiznám se, že až otázka psycholožky, zda o tom neuvažuji, mne k přemýšlení o tom inspirovala... ale vůbec to neberu jako její chybu. Naopak. Byla jediná, která měla odvahu se na to zeptat a taky tím dala najevo, že chápe, jak těžké to pro mne bylo. Nakonec mi pomohlo sledování RU-vid... Ano, videa jako je i tohle, mohou zachraňovat životy...

Tomáši děkuji za tohle téma a i jiné které tu natačiš a máš 🙏Tvoje téma ÚZKOST mi pomohlo ani nevíš jak.🙏🍀Už jsem tě chtěla vyhledat Ale tvoje video mě neskutečně pomohlo a moooc za to děkuji. 🍀

Děkuji nevíte jak moc mi to pomohlo až brečím.děkuji

Mám pocit odpadkového koše. Mám pocit, že mě každý jen využije pro to, co mu třeba a pa, pa. Zoufalství mě pouští, když teď píšu, co cítím, bez obalu. Mám třetí stupeň invalidity a nabírám pocitu, že ten stupeň invalidity, je invalidita naší společnosti. Setkala jsem se s psychickým násilím na své osobě, s citovým vydíráním, vyhrožováním a zastrašováním. S opovržením, odsuzováním. Ulevuje se mi, když o tom mluvím a nebude mi líp, dokud se nenajde jeden jediný člověk, co by mi dokázal naslouchat. Jsem tak sama. Chtěla jsem se zabít, ale niky mi to nevyšlo. Chci pracovat, ale jeden šéf mi řekl, že jsem chytrá a že chytrý lidi nemá nikdo rád a že jestli otevřu pusu, tak mě vyhodí. Jednou jsem nemohla do práce, omluvila jsem se mu, proč a dostala jsem padáka. V poslední práci jsem se dohodla na výpovědi dohodou. V jedné práci se šéfová pohoršovala nad tím, že je nefér, že někomu jde něco hned. I když jsem si řekla o co stojím, bylo to marné. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že opovrhuje mnou. Jsem sama. Nikdo mě nikde nechce. A pořád mi někdo podsouvá vytírání podlahy, že si odvedu svou práci a budu mít klid. Jak můžu mít klid, když jsem kreativní a vím že mě baví vařit. Baví mě malovat. Baví mě psát Jenže roky sháním mistra, abych se stala mistrem. A nakonec to Vždycky dopadne stejně. Poslouchám o sobě, jaký jsem blbec a jaký je ten člověk, co se mnou mluví borec. Kdo mě je ochoten naučit být borec? V poslední práci na mě šéfkuchař vyjel, že plavu ve studený kuchyni, tak jsem se mu podívala do očí a řekla mu. " Za prvý jsme Tě upozorňovala na ten fakt, že když se něco nového učím zakopávám si o vlastní nohu, než se zklidním, ale pak jedu. Za druhé, jak si sám řekl, exceluji na snídaních a na personálních výdejích, protože mě tam sám posíláš. A neumím studenou kuchyni, protože na ni skoro vůbec nejsem." Pro mě je to trochu začarovaný kruh, potřebuji vedle sebe člověka bez předsudků, protože tím vším opovržením, kterým jsme si prošla jsem v úzkosti a stresu, takže se potřebuji zklidnit. Jinak co se týká práce , tak jsem se naučila vždycky všechno. Jen na mě nikdo nesmí jít hr. To pak panikařím. Prostě potřebuji, aby se mnou lidé komunikovali. Ale to často slyším, na to není čas. Jednou se v poslední práci stalo to, že nepřišli do práce ti lidé, co měli. No a já jsem tam byla sama. A v té chvíli, jak jsem tam byla dva dny sama, tak jsme na sobě viděla, jak rychle se učím a jak velký skok jsem v té práci udělala ze dne na den. Začínám si myslet, že celá výpověď dohodou a to, že jsem onemocněla byla jsem dobrá záminka, jak se mě zbavit. A onemocněla jsem jen pro to, že se mě chtěl někdo zbavit, takže se mu to splnilo. Zbavil se mě. Jenže kam se vrtnout dál? Tři měsíce sháním práci pomocného kuchaře abych se vypracovala na samostatného kuchaře a dostala se do zážitkové restaurace. A nic. Když jsem začala psát tento článek, tak se slzami v očích, že nevím, co dál. Zjistila jsem, že to vím, ale zatím mě nikdo nikde nechce. Tak uvidím.

Tome, bezva děkuji ti, že jsi tohle poměrně těžké téma otevřel. Empatie mi ani tobě nechybí, ale napadla mě jedna otázka byl by člověk tak v pohodě kdyby se jednalo o jeho dítě ???

Skvěle zpracované video, nemate nějaký typ na knížky se stejným tématem? :)

Dobře, že říkáte, že by se taková situace neměla dramatizovat - (to situaci skutečně jenom zhorší) a být ochoten mluvit a naslouchat. Ten důvod, proč jsou ti lidé nuceni žít v takovém osamocení a nemohou o tom příliš veřejně mluvit je ovšem primárně ten, že sebevražda není společností vůbec uznána jako legitimní řešení a to za žádných okolností. To naznačují už fráze jako "varovné signály", "riziko sebevražedného jednání" atd. Hrozně bych chtěla žít ve světe, kde - pokud po dlouhé úvaze dojdu k tomu, že se mi zkrátka dál nevyplatí žít bude moje přání respektováno a nikdo mi nebude bránit v odchodu ze života, jako se to dnes reálně děje. Jenže takový názor se zkrátka nepřipouští. Takový člověk je okamžitě obviněn z toho, že trpí a nežije šťastný život. Já žiji šťastný život, ale byla bych ještě šťastnější, kdyby tu taková možnost byla, pro případ, že ji budu někdy potřebovat. To, co je pro mě v životě opravdu důležité - důležitější, než zůstat za každou cenu na živu - je svoboda volby naložit s vlastním životem tak, jak skutečně uznám za vhodné, bez ohledu co si myslí ostatní. Společenský přístup k těmto lidem (když vidím všechny ty záběry na kterých je policisti násilím strhávají z těch mostů a pak zavírají na psychiatrii) mě neustále nutí - i když vykonat autoeutnanásii opravdu nechci - vnímat samu sebe jako nějaký kus masa a majetek státu a společnosti. A z toho je mi celoživotně zle. V tomhle třeba já vidím tu skutečnou destigmatizaci.

Už rok bojuju s tím, abych to nevzdal. Teď už to degradovalo tak, že už budu muset odejít. Mám strach, že zůstanu někde v meziprostoru. Už bych ale rád domu.

Já bych viděla problém v tom ,že i když člověk má snahu to řešit ,tak se nedostane k pomoci ,všude jsou moc dlouhé čekací doby bohužel

Co když ten člověk nebude chtít jít k odborníkovi? Co když má třeba špatnou zkušenost s terapií a už jí nedůvěřuje?

Zadnej odbornik nema cas. Kdyz uz si ho udela tak somruje nehorazny castky