Dobrý den, možná jde to jen můj pocit... ale: 20 let hledám "smysl života"... A paradoxně, tím jsem se dostávala do ještě větší deprese. Pak jsem našla článek: "Hledání smyslu života může být blouděním v kruhu." ... Přestala jsem cíleně hledat. A ono se mi ulevilo. Možná je můj smysl života skutečně "jen život žít". Možná to nedokážu přesně vyjádřit. Za důležité považuji, že se mi ulevilo, když jsem přestala hledat. Třeba to někomu pomůže. Hezký den.
Ano, souhlasím a Vaši zkušenost dobře chápu :). V jiném videu, cca 4 roky starém, říkám ve 4 minutách právě toto :). V této minipsychoporadně jde spíš o to podpořit sebe sama, když jsme ztracení a nedělat z toho závěry vedoucí k ukončení života.
Děkuji,je to dobrá rada soustředit se jen na jednu věc a nechtít obsáhnout vše co se děje v mém životě....já si vždy myslela,že bych měla mít vše pod kontrolou na úrovni mysli a vždy sem sáhodlouze a pořád dokola omílala v hlavě myšlenky na problémy a situace které se mi děli....je to začarovaný kruh to už vím,ale zároven je hodně těžké tohle zvládnout a vlastně podle mého ega tím nemyšlením strácím kontrolu nad věcmi,tak to cítím rozumem a myslí...a zároven ja vlastně úleva,že tohle mohu opustit a zjednodušit si život,což sem předtím neviděla že tu možnost mám a těch nových možností v myšlení ted vidím už mnoho a jen čumím a sem přesvědčená,že jsme byli vychovaní jak v nějakém programu.Měla jsem už mnoho aha momentů kdy jsem poznala co vše si vlastně já můžu dovolit na úrovni mysli bez výčitek a souzení sebe sama,vlastně úplně vše co si přestavím a v čem mi je dobře.Dětsví bylo v režimu ze všeho dělat obrovský problém,samá křeč,negativita,strach,úzkost,ignorace mojí osoby a láska žádná...byla jsem totálně odpojená od sebe a když jsem odešla od rodičů,tak sem si myslela že všude číhá zlo a nikdo to se mnou nemyslí upřímně...dělala jsem si svojí projekci o světě a byla to katastrofa.Nemám přátele,nemám děti ...ale štěstí v neštěstí je že mám manžela s kterým sme společně vyrostli do hlubokého a důvěrného stavu kdy sme schopni si říct a vykomunikovat naše emoce a pocity,ikdyž cesta byla také krkolomná,ale je to úžasný pocit porozumnění a rovnováhy.No psala bych dál román,ale stačí....děkuji ❤
Přeji Vám vše nejlepší. Je pochopitelné, že jste se naučila mít věci pod kontrolou, v negativním prostředí se nedá uvolnit. Teď žijete v jiných podmínkách a v láskyplném vztahu, tak si už můžete dovolit dělat jen jeden krok a až pak další. Naučíte se věřit, že se Vám nic nestane jen proto, že stále vše nestřežíte. Mnoho věcí se o sebe postará samo. Život se o sebe v mnohém postará sám. Můžeme se do toho uvolnit a důvěřovat :)
Smysl života vidim v samotném životu, v te cestě a co mi do ni přichází nebo nepřichází, jak se ta cesta vyvíjí a ja prožívám. Prošla jsem si tímto obdobím. V první fázi mi pomohlo se v depresivním stavu zorientovat tim, ze jsem si příznala, ze me život absolutně nebavi a nechci tu byt. Nebrala jsem to tragicky ale spíše jsem si řekla aha, takhle se to prožívá … a někdy jsem si sama sobe pěkně postěžovala, jak jsem dopadla… pro me to bylo vlastně období sebepoznani zase z jiného úhlu. Čím více na rovinu jsem si přiznala skutečnost, tím jsem se v tom lépe orientovala, ačkoli ta pravda nebyla lehká. Vterinove pocity radosti se mi začaly vracet drobnostma - většinou v přírodě a skrze smysly. Slunce hreje, ptáci zpívají, vzduch po dešti. Nebo jak popisujete, jen tak dýchat….ty pocity radosti se rozšiřovaly až jsem si všimla, ze se po dlouhé době i na něco těším, třeba prave na procházku v přírodě…
Nenaplňuje mě materiál, nenaplňoval mě 10 letý vztah který skončil. Duchovni lidí říkají že vše je marnost v tomto světě. Je třeba totiž vyjít za hranicí 3D prostorů a tenhle svět potom pochopíte a poskládate si jo jako mozaiku. Že je to určitým způsobem umělý biologický stroj.
Přeji vše nejlepší :)! Vztah můžeme mít také se sebou a to je součást naplnění. Souhlas, že povznést se nad hmotu a spojit s něčím, co nás převyšuje, přináší velkou radost a úlevu.
Smysl života vidim v samotném životu, v te cestě a co mi do ni přichází nebo nepřichází. Prošla jsem si obdobím, kdy jsem nechtěla žít. V první fázi mi pomohlo se v depresivním stavu zorientovat a vlastně si příznat, ze me život nebavi a nechci tu byt. Nebrala jsem to tragicky ale spíše jsem si řekla aha, takhle se to prožívá … a někdy jsem si sama sobe stěžovala, jak jsem dopadla… pro me to bylo vlastně období sebepoznani zase z jiného úhlu. Čím více na rovinu jsem si přiznala skutečnost, tím jsem se v tom lépe orientovala, ačkoli ta pravda nebyla lehká. Vterinove pocity radosti se mi začaly vracet drobnostma - většinou v přírodě a skrze smysly. Slunce hreje, ptáci zpívají, vzduch po dešti. Nebo jak popisujete, jen tak dýchat….
