Dovolím si doplnit: 1/ Slyšel jsem, a dává to smysl, že v životě bývají úspěšní dvojkaři trojkaři, protože to jsou ti, kteří umějí práci věnovat minimální ještě dostatečné úsilí. 2/ Rozhodování lze učit už od malička. Chceš k obědu to nebo ono? (Nic složitého, děti toho zas tolik nepojmou. Dokonce: u nás doma si snad desetiletá slečna chodila SAMA vybírat oblečení, domluvila si, že jí ho nechají stranou a maminka odpoledne dojde zaplatit (a zkontrolovat). Nepamatuju, že by maminka její výběr někdy odmítla. Pravda - holky mi možná neříkaly všecko. Podobně: rozbil jsi sousedům okno? No, tos to vyvedl. Máš nápad, co by se s tím dalo udělat? 3/ Opět rozhodují děti, na táboře, snad jestli se půjdeme koupat nebo cosi. Jak se sklouzlo k ééé... já nevééém, přišlo: 10 - 9 - 8 - ... Jasně, nejsou to životní rozhodnutí, ale trénink "jaký si to uděláš, takový to máš" to rozhodně je.
Traduje se o starych Persanech, ze meli takove pravidlo. Kdyz udelali opili nejake rozhodnuti, museli ho jeste prehodnotit za strizliva. Kdyz udelali rozhodnuti za strizliva, museli ho prehodnotit opili.
Rada vas posloucham. Vzdy neco zajimaveho. Mam take neco k dnesnimu podcastu. Jsem zdravotni sestra zijici trvale v Australii. Muj zivot potvrzuje vse co pan Prochazka rekl. Na zakladce 3 a 4. Musela jsem sedet v prvni lavici abych byla pod dohledem nebo spise ti "pomalesji " . Pak zdravka, spise jsem byla podprumerna. Z osetrovatelsi 3 az 4. Pak nastavba na ICU, to uz zacalo byt zajimavejsi. 4 roky v CR na ICU. Pak 8 let na Middle East. Uzasna prilezitost ale drina. Pak zpatky domu. 2 roky a ted 12 let v Australii. Ted pracuji jako coordinator srdecnich operacich. Na podprumernou zakyne dost dobry. Myslim ze vse bylo o trech vecech: stesti nebo prilezitost, vytrvalost a nasledovani intuice, ten gut feeling. Zdravim.
To stím posílaním to delam taky a na užasnějsí věc jsem nemohl přit ❤, nemám rád lidi co se neumí rozhodnout😢 ať je to cokoliv, nákup nebo nápad a ptají se mě....... Pavel mi ukazuje co ješte nevím a co vím tak mě utvrzuje v tom že jdu spravnou cestou..... Díky ❤
Super povídání a moc pravdivé. Co mě štve, jak skoro každej kdo mluví česky, svůj rodnej jazyk plevelí anglickýma slovíčkama. To už můžete hovořit rovnou anglicky. Už i čeština bude brzo mrtvej jazyk!
Ale ano, mám spolužáka, který byl celou základku pěkný rošták. Měl taky dost tvrdé dětství. Když přijelo před školu SNB, tak jsme věděli, pro koho jede. Noa jak šel čas, tak se vyučil sklářem, pak vojna a tam se upsal vojákům, ale nevím jak, dostal se pak k policii. A v tom našem městečku se vyhoupl na šéfa policie. Pak se oženil s fajn paní, má dvě už dnes dospělé dcery, vnoučata a krásný postavený dům. Právě on pořádal všechny naše školní srazy a právě on je pořádal výborně a stal se z něj ( spíš vždy byl ) velmi hodný a milý chlapík. Do dnes se těší oblibě ve městečku, kde se narodil a kde žije, věnuje se i politice a fakt ho mají lidi moc rádi. A kluk, co byl jedničkář, protěžovali ho, tetička učitelka, tatínek za komoušů ve fabrice na vysokém postu atd, tak ten skončil u prodávání baterií Duracel a plácal se v tom šíleně. Rozvod, přišel o majetek, páč vše rozfofroval, děti s ním nechtějí mít nic společného atd. Byl hajzlík tenkrát a zůstalo mu to do dnes, ve škole nikdy nikomu s ničím nepomohl, nad každým se jen povyšoval a každým pohrdal a dělá to do dnes. Na sraz nikdy nepřišel a to tam bydlí.
